Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ke slovenským mágům Depresy chovám dlouholetý respekt, ale ruku na srdce, už jsem na ně málem zapomněl. Poslední roky mají alb jako šafránu, ale nemějme jim to za zlé. Zkrátka až přijde ten správný čas, tak se mocná hydra probudí a spustí. Depresy patří ke kapelám, které formovaly mé metalové dospívání. Časté návštěvy brněnského Redblacku proměněné v poctivé nakupování zahraničních fenoménů a zrovna tak sledování domácí česko-slovenské scény. Dema, trika, tiskoviny, první alba. Byla to krásná doba a když se mrknu do šuplíku, pořád tam najdu hezky opečovanou kazetovou edici Sighting (1999). Dnes už sběratelský kousek. Depresy tehdy svým atmosférickým deathem šlapali na paty velkým kapelám jako Septic Flesh, ke kterým byli často přirovnáváni. Jak se jim to líbilo o sobě poslouchat nebo ne, to už nevím. V Shindyho katalogu byli každopádně prioritou a jejich ambice byly naplňovány obecným povědomím, že Depresy umí a mají zasloužené uznání a prvoligový status. Že jsou jistota. Ke kapele ale patří také nucené změny v sestavě a po Sighting už následovala za dlouhých dvacet tři let pouhá tři alba - Psychomantium Phenomenon (2003), Morph - Near Death Experiences (2009) a letošní sbírka Psycold.

Co však zůstává pravidlem a na co je spoleh, je kvalita, kterou se squadra z Trenčína nadále prezentuje. Vím, že jsem v čase Psychomantium Phenomenon možná až úzkostlivě řešil změnu na postu vokalisty, ale čas ukázal, že Vesper je muž na správném místě. Naprosto. Navíc je už od roku 2001 stabilním článkem sestavy, takže má odslouženo spoustu let a vedle basáka Gabriela je v Depresy nejdéle působícím členem. Samozřejmě až po hlavním mozku kapely Dirrtovi, to je v tomto směru samostatná kapitola. A abychom jejich význam převedli také na nové album Psycold, úlohy jsou rozdělené jasně. Dirrt stojí za hudební podobou alba a Vesper má na svědomí lyriku a jeho koncept.

A ten se zaobírá stavy zimnice. Psycold skladbu od skladby rozebírá nálady a stavy člověka, který se nachází v tomto specifickém stavu, což je vysvětleno také v bookletu desky.

Keď prekonáš zimnicu, únik je jediné, čo hladáš, chceš dosiahnut žiadaný stav. Kde nájsť podnet na samovznietenie? Je čas vzdať poctu clivému dňu a prejsť trilogiou očisty. Vzišli vysnené vizie, či ich pojalo spoločenstvo smrti?

A co čekat po hudební stránce? Tak především to, že Depresy 2022 je vyladěná kapela, která v sobě spojuje krutost s krásou a magií. Pěkně po svém a se zvláštním šarmem. Nečekejme žádné stylové proměny, je to pořád atmosférický death metal, co je kapele vlastní. Temný, načernalý a melodický. A jsou to právě melodie, které albu dodávají na přitažlivosti. Postupně na Psycold rozpletou svůj vlastní příběh, který vrcholí nejodvázanější písní Tribute To Melancholy Day. To už je pěkně košatá záležitost. Na tento aspekt Depresy jsem chtěl zvlášť poukázat, ale hudba Psycold je hlavně o rovnováze. Album působí lehce, a to i v brutálnějších pasážích. Sebevědomě, přímě, bez zbytečných odboček. Navíc má dar posluchače lákat a přibližovat svému světu, ne jej nechávat stát opodál. Materiál novinky je přitažlivý, postupně odhalující svou sílu. Psycold je ten typ desky, ke které se musíte vracet, protože vás nutí zaměstnávat hlavu a vy v ní přitom máte jistotu, že jste na správné adrese. I když můžete mít někdy pocit, že je konkrétní motiv docela obyčejný, nakonec se vrátíte k tomu, že tam prostě patří. Protože Depresy.

Svízelné pocity chladu otevírá strojový industriální rytmus úvodní skladby. Trochu odcizení se potom ještě připomene v následující únikové Escapism. A už úvod postupně příjemně rozevře náladu, ve které se prolínají charakteristické rysy Depresy. Přesvědčení, že kapela má pořád co nabídnout pak podtrhne druhá skladba, kterou považuji za vůbec nejzdařilejší. Je v ní asi všechno, čím jsou Depresy živi. Ve zkratce melancholie, vztek a čarovné fluidum. Vesper také dle povahy skladby mění vokál, prostor dostane i jemnost ženy a éteričtější chvilka. Deklamaci střídá blackový škrek a ten zase hlubší murmur. Pak se vše spojí. Protože Depresy. Nadhled a nahodilou bezstarostnost symbolizují rozjezdy skladeb Desirable State a Tribute To Melancholy Day. Druhá jmenovaná mi svým melodickým kouzlením připomene finské mistry Amorphis, ale není to ve zlém. Jak jsem psal výše, jde o věc, která ukáže Depresy v nejširším rozkročení. Zmíním Rehab Triplet a závěrečnou Thanatocenosis. Ty jsou vedeny v rozvážnějším, snad i vznešenějším módu. Ale není to úplně doom, čím bychom během jejich poslechu měli Depresy najednou titulovat. Ti jen na svůj magií opředený metal na chvíli pohlíží z jiné strany. A když je potřeba, zase přišlápnou pedál.

Jsme u konce. Osm skladeb, příjemná hrací doba, nic složitého. Jen dobrý pocit z toho, že jsou Depresy zpět a mají stále co říct. Za mě nejpovedenější album od Sighting, dotažené a přesvědčivé. Pro mě jedna z událostí roku také z toho důvodu, jak dlouho tuhle kapelu znám a jak na mě v minulosti působila (a jsem rád, že stále působí). Na závěr jen dvě slova - spokojenost a radost.