Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Před čtením této recenze bych se nebál odkázat na nedávnou litanii nad kapelou Iron Bastards, která válí pivem nasáklý rock’n’roll v podstatě tak jednoduše, že už to o moc jednodušeji ani nejde. Nicméně díky Eights of Spades je jasné, že ještě o kousek jednodušeji to přece jen jde, a pokud snad existuje nějaké to „hudební dole“ (výraz dno mi přijde příliš nelichotivý), tak tahle pařížská kapela je hodně blízko.

Eights of Spades hrají od roku 2004 a desky vydávají poměrně zřídka. Looking in My Eyes vyšla v roce 2006, Driven by Hate o čtyři roky později a konečně deska aktuální loni v září. Svým názvem vybízí k domněnkám o kompilaci, výběrovce, best-offce ... jak kdo chcete, ale pokud jsem hledal správně, jde o klasickou řadovku. Pečlivěji jsem ale nepátral, přiznávám...

Kapela si podle všeho potrpí na symboly a fráze. Název kapely, název alba, použitá grafika, texty, celková vizualizace. Slovo klišé tak dostává v kontextu této kapely zcela čerstvý a nový nádech, jakoby vše doposud řečené a tisíckrát vyprané bylo potřeba vyprat ještě jednou, s novým elánem a zápalem pro věc. Naivita? Nadšení? Nebo prostě jen nicneřešící touha po obyčejném bigbítu, který si bere tuhle něco z roku a tuhle z pivního punku? Odpověď si zkuste dosadit každý sám.

Pokud se mám k albu postavit jako recenzent (nebo něco na ten způsob), pozitiva budu hledat fakt těžko. Ono co taky chtít po nahrávce, která v prvních vteřinách začíná způsobem Gimme Gimme One beer baby a o pár řádků textu dál pokračuje ve stylu Last night i was drunk. Tím jsou tak nějak nastaveny mantinely a pro vás dané i jasné poselství, co je hudebním, textovým a myšlenkovým obsahem desky.

Dalo by se tu uvést pár vět o energičnosti toho všeho, že život v duchu sex, drugs & rock’n’roll má taky něco do sebe, ale všichni asi cítíte, že by to byla fabulace a snaha hledat hříbky v lese po měsíci naprostého sucha. Prostě nerostou. Nicméně určitý zajímavý dojem zanechávají porůznu rozeseté nasamplované zvuky, ale jejich trivialita a očividná snaha o vtipnost ve výsledku vyznívá spíše naivně a prvoplánově, než že by nahrávce propůjčily nějaký zvláštní odlesk.

Pak už je to všechno na jedno brdo a někde v půlce třicetiminutové desky většina z vás asi dojde trpělivost. Bohužel. Stejně jako u recenze Iron Bastards napíšu, že pro mě je tohle muzika do fronty na pivo, a že nejen jako recenzent, ale ani jako fanoušek si ji neumím užít. Cílová skupina musí být někde jinde.