Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Greg Dulli - Random Desire

Greg DulliRandom Desire

David15.6.2020
Zdroj: mp3
Posloucháno na: PC, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Hranice mezi trapaslíkem z tržnice a skulpturou nedozírné hodnoty bývá občas až překvapivě tenká...

Greg Dulli je typ zpěváka, jehož desperátní, rozervaný, až po okraj emocemi naplněný hlasový projev jen stěží zanechá posluchače chladným… jak v pozitivním, tak negativním slova smyslu… fanoušci Kinga Diamonda, hlaste se. Dulliho falzet sice nedosahuje tak absurdních výšin jako v případě dánského mága, nicméně přesto platí bez větších pochyb za hlavního činitele jasné polarizace jeho obecenstva. Zalíbit se každému jednoduše nelze, přesto, nebo právě proto, je lepší platit za kontroverzního a přitom výjimečného, nežli průměrného a nudného.

 

Ačkoliv patřím k dlouhodobým sledovatelům Dulliho počínání na všech možných frontách, trávení jeho aktuální sólovky mi především zpočátku činilo jisté bolení. Upřímně… během prvních pár poslechů mi hlavou křižoval neústupný dojem, tentokrát i na mě, až přehnané ukňouranosti. Jednoduše jsme se minuli. Sice ne o parník, ale o nadstavbovou dávku emocí, kterou jsem s klidným srdcem tak nějak odmítl přijmout.

 

Ve srovnání například s posledními Afghan Whigs se pohybujeme v mnohem klidnějších dimenzích, celkem logicky. Dullimu se tak dostává ještě většího prostoru k odprezentování většiny hlasových schopností, samozřejmě úměrně celkově rozvolněné náladě skladeb. Rozdrásaný, zlomený křik smrtelně raněného lva raných devadesátých by vyzněl poněkud nepatřičně. Random Desire působí svou jednoduchou stavbou základních dílců možná lehce prvoplánovaně. Většinou už na začátku každého songu lze celkem bez urputného žhavení mozkových závitů vycítit, jakým směrem Greg míří. Postupná gradace, šplhání po oblacích, následná osvobozující provolávání nebo tklivé, posmutnělé rozjímání bez tlaku na řezný nástroj. 

 

 

Dvě nekomplikované šablony v deseti modifikacích. Zní to možná poněkud ošklivě, ale ve výsledku se nejedná o výtku. Greg Dulli nenásilně, s elegancí sobě vlastní dokazuje, kterak uplést bič z opravdu velmi mála. Jeho hlas je oním určujícím faktorem, hlavním nástrojem, stavebním kamenem, vše ostatní funguje pouze jako doplněk k dotváření atmosféry, občas pravda lehce kýčovitý, navoněný, přepudrovaný, ale ve výsledku nijak zvlášť rušivý. Celek tak vyznívá i přes mou počáteční silnou nedůvěru velmi kompaktně, mile, příjemně. Prakticky proti mé vůli si ve finále svým vytrvalým máváním o slovo dokázal získat mou plnou pozornost. Navzdory zmíněné pochybnosti totiž jeho všerovinová prezentace disponuje nepřeslechnutelnou a nakonec i nepřehlédnutelnou jiskrou. Nazývejme ji originalita, nezaměnitelnost, vlastní tvář… styl Grega Dulliho jasně ční nad ostatními v každém okamžiku, což neznamená zrovna málo. Minimálně člověka donutí na chvilku zastavit, zamyslet, zaposlouchat se, věnovat pár chvil v jednotkách minut nebo i dnů kýčovitému kňourání s přehuleným zvukem… vlastně proč ne, bedýnky od kompjůtru snesou ledacos a jako zpomalovač stresového působení všedních, pracovních dní funguje Random Desire naprosto skvěle.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky