Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Moc dobře si pamatuji, že jsem v minulosti o sympatický podzemní label GH Records už jednou zavadil. Nebo, že by to bylo víckrát? Určitě si vzpomínám, že se tak stalo v rámci poslechu alba Adorned path of Stillness od Day Before Us, o kterém jsem tady kdysi psal v období krátce fungujícího seriálu Nihilcut. GH Records se cítí jako ryba ve vodě mezi různorodými "dark folk-neoclassical-ambient-industrial" edicemi a disponuje opravdu zajímavými nahrávkami.

No a ve stejných vodách se budeme pohybovat i díky třetímu albu projektu Hiemis, o kterém dnes bude řeč. Hiemis je minimalistická elektronika, ve které se propojuje hned několik neživých žánrů. Ambient, temný i atmosférický, neoklasické postupy a taky darkwave nebo pár martial prvků, a to je jen ve zkratce, protože by se šlo vyjádřit i více styly a termíny. Díky Hiemis je to zkrátka všechno pohromadě, přesto nejde o přeplácanou plazivou hmotu, tohle má autor Juan Carlos Toledo pod kontrolou. S Hiemis je během uplynulých tří let velmi aktivní a pokud je vám tohle jméno neznámé, předtím se realizoval v projektu Silent Love Of Death.

La Chose je temná hodinka beze slov, v oblíčení jemné brutality, podzemní krásy, neskrývaných emocí a bloudění ve spodních patrech kdysi honosné budovy. A nejen to. Je v ní kus hororu, nejistoty a těžších motivů. Kdybych to měl řádně zjednodušit, můžeme se díky Hiemis pohybovat někde mezi raison d'être, Dead Can Dance a Mortiisem pronásledovaným poněkud lépe vybavenou jednotkou Puissance. Například. Ale všeho s mírou, jde spíš o ten rozptyl tvorby Hiemis, která je i v těch temných odstínech pěkně barevná. Hiemis je prostě daný čas vyklidnění se spoustou motivů a linek, minimalismus s širokým rejstříkem nálad a pohledů na tiché blouznění, jenž to vyklidnění zdařile podrývá a probouzí.

Prostředí alba La Chose je uzavřené jen jedním směrem, jinak se v něm prochází bez zjevných překážek několik různých vjemů a míst k zapamatování. Dá se jít od zahrad schovaných hluboko pod zemí, stejně jako kolem zdí starých ruin, je tu pár výhledů na noční krajinu a taky těsnost sklepní mystiky, kde je připravena cesta k oltáři a pár podivných nástrojů, které je docela slyšet.

Z dvojice songů Symbolic Apprentice a The Magic Circle slyším z hlučícího podzemí opravdu vystupovat náznaky samotných Dead Can Dance ve své starší podobě, naproti tomu je Holocaust Of Atonement vlastně taková trochu jiná dungeon synth skladba. A pak je tu spousta dalších, kde se ty prvky různě prolínají. Temná variabilita alba umí udržet pozornost po celou dobu hrací doby, a když se náhodou během poslechu mírně vytratí, stáhne se do ústraní a jede si víc svou šedou zónu, je to spíš otázka momentálního rozpoložení, než aby nám La Chose zmizelo z dohledu. Pořád je to přehlídka překvapivě výživných témat.

La Chose je v zásadě vyvážené album. V podstatě se k němu opakovaně vracím hlavně proto, abych si znovu a znovu ověřil, jak nesourodě a přitom pevně v rámci jakési temné nevázanosti na mě deska působí a jak tiše a přitom neodkladně mě přitahuje. La Chose je zvláštní mozaika minimalistické elektroniky, která přesahuje i zmírá v jednom bodu. Je podivná a asi proto ji beru za svou.