Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Human Vault - Self - Rust

Human VaultSelf - Rust

Victimer13.1.2021
Zdroj: CD digipack // promo od labelu
Posloucháno na: notebook / minivěž / industrial flow / TV
VERDIKT: Dlouhé pásmo temné elektroniky, která má stejně blízko k bucharům vyřazených strojíren jako k vřelému objetí krásných scenérií. V rámci undergroundu, samozřejmě.

Ze strany labelu Aliens productions přišla další výzva, několik sympatických nahrávek rezonujících různorodou elektronikou a já si je jednu po druhé v klidu začal pouštět. U Human Vault jsem zpozorněl a zmocnila se mě chuť rozebrat si tento projekt do posledního šroubku. Nebo tedy alespoň jeho poslední albovou zastávku nazvanou Self-rust. Tohle je totiž skutečná výzva. Přes sedmdesát minut materiálu, jeho velice proměnlivá tvář, kterou můžeme nazývat rytmickým industrialem, stejně jako atmosférickou elektronikou, v níž koluje další řada vlivů a vrstev. Hned když jsem si tohle album pustil a vnímal první tři, čtyři skladby, věděl jsem, že u něj strávím hromadu času.


A jak říká sám autor, George Turoczy alias Mortum, tuhle desku není jednoduché dostat pod kůži, ale nakonec to může být užitečná zkušenost. Myslím, že přesně tak to nakonec je. Self-rust je drsná pocitovka, slizká jako had a rezavá jako stará čepel, stejně jako povolná k atmosférickým hrátkám a krotící svou hrubou strukturu jemnými vlákny své vlastní vlídnosti. Aby bylo jasno, jsme hluboko v undergroundu, v tom elektronickém a pokud budeme chtít výš, nikdy se tam nedostaneme. Human Vault předvádí šarmantně težkopádnou možnost, jak rozeznít podzemí. Uslyšíte klapat průmyslové konstrukce, rozklad vlastní mysli v doprovodu temných představ, tišší chod ambientu v hustých rytmech i atmosférické vyhlížení ven z hučící elektrárny.

 


Projekt Human Vault existuje téměř čtvrtstoletí a mé pozornosti doposud unikal. Srovnávat tedy provokativně (ne)přístupnou ocelařinou Self-rust s jakýmkoliv předchozím albem nebude na pořadu dne. Beru jen přítomnost a jak se ta ponurá a plasticky se měnící hmota Self-rust plazí v příšeří a přitom ukazuje, že je ambiciózní nahrávkou. Od Skinny Puppy až po Tábor radosti. Od zbytků noise music po zvrácený puls krásy. Tak nějak mi ve zkratce Self-rust rezonuje v uších.


Z alba jde zmar, demontovaný pocit naděje uvedený v šedou, hnisající realitu. Je to jako jít krajinou bez stromů, bez slunce a s oplocenými remízky, kde spí poslední duch přírody. I přes zjevné vládnutí temnoty, je přesto Self-rust věrnou kolekcí, která se poslouchá prakticky sama a i když nedrží příliš při sobě a skladby působí separovaně, pojí je ten široký pohyb v temné elektronice, širší než bych očekával. A to je plus, jakým Human Vault umí strhnout pozornost.


Album Self-rust je celek těchto ocelových samorostů. You Deny uvádí desku na vlně plazivého industrialu stříklého troškou noise a rozostřenou nepřístupností. Až pak se album pěkně roztáhne, a to hned ve druhé skladbě Defragmented. Nebo třeba pátá věc Forged To Kill, šlapavý temný kolovrat elektroniky, která je nohama hluboko v  suterénu a ruce se natahují ke slunci. Jde z ní nostalgie i klinické odcizení. Damn You All ve mně vyvolává asociace jihlavského podzemí, ze kterého vystupuje hustý dým a dvě kreatury v maskách lehce otáčejí hlavou, snad aby to celé působilo fakt podivně. Mortum jim ale zavře poklop a nechá je svému osudu, sám si otočí skladbu do rytmických a zlověstně přímých vod. Let The Dead Howl a This Hate v sobě mají dost punkové rebelie na to, aby tu sklíčenou temnotu pročísla a zabila do zdi pořádný kus hřebíku. Vokál je jako u celé řady okrajově elektronických formací plíživým našeptávačem z dutiny v zemi. Až na výjimky, jako třeba v Hus Es Csont, kde se Mortum mění v androida udávající povely z na maděru rozsekaného monitoru.

 


Self-rust je zkrátka a dobře studená saň, ozubený kolos i notně upravený a korodující parket. A je to právě ta neurčitost a totální neoposlouchatelnost, co mě na této desce dráždí a nutí se k ní vracet. Neposlušná a nepoddajná záležitost. Dávající na vědomí, že kdesi v puklinách existují zbytky života.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Sollozzo / 25.1.19 8:40

Duda se nechal slyšet, že chce, aby Fractured působila trochu lehčeji než deska minulá (temněji už to stejně nešlo:-) )...každopádně u mě se Fractured točí pořád dokola a pořád mě baví. Je třeba brát v potaz, že Under the Fragmented Sky mělo být pouze EP s "vejškrabky" z Fractured, která se překlenula ke 40 minutám řadovky. Nakonec to ale není špatná deska - jako celek slabší, ale těch pár špičkových skladeb to vytahuje z šedi průměru.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky