Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hyrgal - Serpentine

HyrgalSerpentine

Garmfrost6.8.2018
Zdroj: CD v 6-panelovém digipacku // promo od vydavatele
Posloucháno na: mini věž
VERDIKT: Máte-li rádi melodický black metal, který neztratil špinavou podstatu a francouzský jazyk, který dílo povznáší, neměli byste váhat a Serpentine zkusit. Nic za to nedáte.

Francouzské Hyrgal po letech různých přestávek a odmlčení konečně potkalo štěstí, či jen uzrál ten správný čas a dočkali se dlouhohrajícího debutu. Alba Serpentine se chopil renomovaný label Naturmacht Productions, který desce dopřál a dopřává patřičnou propagaci. O Hyrgal se mluví, píše a je tomu tak dobře, protože Serpentine je dílo povedené, bez zbytečných dětských nemocí, plné vášně a příjemně drásavých melodií. Ta dekáda existence je jednoduše znát.

 

Než si začnete klepat na čelo, jestli to nepřeháním s chválou, buďte si jistí, že jsem se nezbláznil a přesto, že se Serpentine fajn poslouchá, určité mouchy přece jenom má. Ale nic není tak hrozné, že by to bránilo prožitku z poslechu. Pusťme se do rozboru alba, které má schopnost získat si vaše srdce. Máte-li rádi melodický black metal, který neztratil špinavou podstatu a francouzský jazyk, který dílo povznáší, neměli byste váhat a Serpentine zkusit. Nic za to nedáte.

 

 

Z původní sestavy zůstal pouze zpívající kytarista Clément Flandrois (F. C.), který svého času drhl struny ve věhlasných Svart Crown. Předpokládám, že účinkování v takovém kolosu, byl i důvod utlumení činnosti Hyrgal. Než se začnete ptát, jestli je tvorba Hyrgal podobná Svart Crown, prozradím hned na úvod, že absolutně ne. Hyrgal se raději vlní v atmosféře a blackových náladách. Tempo sice zůstává povětšinou rychlé, kytary jsou však navrstvené a celek mnohotvárný. Přes různé vybrnkávačky a vyhrávky se valí tremola, kila a tklivá sóla. Basa není příliš výrazná, ale znatelná je dost. Nepomáhá, ale ani neruší.

 

Přes počáteční šumění větru a pohřební tóny varhan v podobě L'Appel skočíme rovnou do bouře Mouroir, která je vynikající reprezentant toho, co obnáší celá nahrávka. Tedy to, co jsem popsal o odstavec výš. Dalo by se i říct, že spíš než francouzskou scénu, mi Hyrgal připomíná kanadskou, potažmo tu kolem Quebecu. Tudy vede cesta k představení sžíravé bolesti a melancholii hozené do burácejícího uragánu.

 

Díky skladbám jako L'Appel nebo Rite působí i krátká deska epicky. Instrumentální předěly nejen, že neruší, ale rozšíří nahrávku o další dimenzi. Přitom ve skladbách Mouroir, Till nebo Représailles Serpentine skryté blackové poklady. Můj šampion je umístěn na samém chvostu alba. Etrusca disciplina ve svých osmi minutách obsáhne jak tremola a blasty, tak osudovou melancholii.

 

serpentine

 

Serpentine je deska přesahující půl hodinku jen o kousek a myslím, že to bohatě stačí. Nedostanete tak chuť cokoliv přeskočit. Možná si vzpomenete, že jsem mluvil i o mouchách, které deska má. Jako jednu z nejcitelnějších asi vyzdvihnu lehce monotónní bicí a nesamostatnou basu. Tím jsem kritiku vyčerpal. Jestli jsou ty škrábance na fasádě příliš důležité pro váš vkus, rovnou se na poslech vykašlete. Podotýkám, že by to byla škoda. Protože kytary a zpěv vše krásně vynahradí. Právě kytarová barevnost s přesahem až někam k post rocku, dělá ze Serpentine vrstevnatou desku, která se jen tak neoposlouchá.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky