Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O norské kapele Kvelertak se v posledních dnech mluví celkem často a samozřejmě to bude kvůli tomu, že je na světě jejich čerstvý počin. Novinka Meir se drží v nastoleném řádu, kterým se kapela odprezentovala na debutové práci Kvelertak. Hlavním pojítkem je pochopitelně hudební zaměření, které koketuje s black metalem a hardcorem, ale v neposlední řadě je to i vizuální podoba – samotný obal desky. Ten si vzal na starosti frontman kapely Baroness John Baizley. Jeho práce je na první pohled rozpoznatelná a téměř s jistotou ji můžeme přisoudit právě jemu. Má totiž specifický způsob kresby, kterou bychom v našich končinách nejlépe přirovnali k věhlasnému A. Muchovi. Zda-li je, či není John také takovým záletníkem však nyní ponecháme stranou, což ostatně s hudbou Kvelertak ani nesouvisí. Vše se tedy zdá být stejné, přinejmenším podobné. Deska má před svého zájemce prostřít patřičně adekvátní materiál, který bude co nejvěrohodněji pokračovat v odkazu desky prvotní.

Zde je možná první zádrhel, který mne nelibě doprovází. Příliš mnoho očekávání a slibování si velkolepého díla. Kvelertak dělají muziku, která není náročná a skousnou ji fanoušci napříč žánry. Já to tak tedy určitě vnímám a jsem si jist, že o téhle kapele si popovídám se stejným nadšením s fandou hc scény i s vyznavačem černého kovu. Ačkoliv s blekošema bychom si rozuměli asi jen v případě alba prvního. Deska druhá – nová více otáčí své loukotě v hardcoreu a snad i rock’n’rollu. To by samo o sobě na škodu být vůbec nemělo, ale… Proč to jen kapele nevěřím a nezdá se mi jejich současný zjev věrohodný a pravý? Abych se přiznal, tak sám neznám odpověď. A upřímně řečeno ji snad ani znát nechci. Možná bych se dostal k prachsprostému činu, kterým je vidina peněz a zalíbení se širšímu publiku. Ale to je jen má skromná konspirační teorie, která nemusí mít absolutně žádnou váhu. O co mi vlastně jde? No, zkrátka o to, že kapela, která zněla na své prvotině toliko přesvědčivě a svéprávně, která činila hudbu neznající hranic a míchala na první pohled nemožné, se dnes jakoby topí ve vlastních myšlenkách. Hudba je to stále přímočará a snad i upřímná, ale já jí tu osobitou existenci jednoduše nevěřím.

Celá muzika se nese v rychlejším tempu, kterému vévodí převážně hardcore šlapavý styl a pak rock’n’rollové postupy, coby esence písničkovosti. Onen odér black metalu vyprchává a mísí se s čistým vzduchem, což má za důsledek jeho úplné vytracení. Punc divokosti, kterou měl tento styl albu dodat, je ten tam. Dravost tu sice stále je, ale ne v takovém provedení, které jsem čekal. Pokud ke kapele přistupujete zcela nově, budete nepochybně překvapeni a vřele obejmuti touto živelnou smrští. Deska vám dá nemálo energie a vy si budete přitakávat a notovat refrény. Ono to totiž svým způsobem je úžasně chytlavé a podmanivé. Ono náručí, které vám tak kapela nabízí, je vpravdě vlídné, stejně jako když vás objímá osoba, kterou milujete. Ale Kvelertak si vás na prsou dlouho hřát nebudou a s dobrým úmyslem odhodí do vroucího moshpitu. A teď jak z toho ven?! Většina nově příchozích si vezme tuto cestu za svou a snad si i koupí tričko. Druzí, stejně zklamaní jako já, si sice hlavou zakývou, ale odejdou nijak výrazně nenaplněni větším dojmem. Škoda, přátelé, čekal jsem asi příliš…