Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Manon Meurt - MMXVIII

Manon MeurtMMXVIII

Jirka D.21.2.2019
Zdroj: 12" černá gramodeska (#MIN44) // promo od vydavatele
Posloucháno na: Ortofon 2M RED / ProJect XPression III / ProJect Phono Box SE II pre-amp / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Nové album Manon Meurt vyžaduje udělat si na něj čas a během poslechu vypnout okolí. Pak zaujme, pak vyroste a odmění se.

V případě nové desky Manon Meurt si ze mně život udělal trošku srandu, ale asi to tak má být. Člověk aspoň vidí, kdo je tu pánem. Stalo se to na konci ledna, přesně v době, kdy jsem nad touhle deskou udělal definitivní amen, protože jsem se při poslechu několikrát přistihl, jak budím nejen sebe, ale i kapelu. Na logicky vyplývající otázku, jestli je mi tohle zapotřebí, jsem si stejně logicky odpověděl, že není, zmáčkl delete a posunul se v přehrávači o položku níž. V ten moment zazvonil telefon (hele fakt jo), v něm se ozval Dan z Minority Records, že by mi zrovna tuhle desku rád poslal, jestli bych o ní něco nenapsal. A teď by mě zajímalo, co byste v mé situaci dělali vy?

 

Já jsem stáhl krovky, o spaní jsem ani necekl a nabídku přijal.

 

Manon Meurt band

 

Deska přišla obratem a první dojmy vinylového sběratele dobrý. Hrubý kartonový obal barvy pleťového krému (ten růžový odstín tam moc není) vzbuzuje ostych se ho vůbec dotknout, aby na něm člověk neudělal šmouhu svýma špinavýma rukama. Miniaturka uprostřed je dostatečně malá na to, aby to vypadalo jako umělecký záměr, a fotka na vloženém listu navozuje pocit klidu a pohody. Taky mimochodem svědčí o změně sestavy, která se od debutu genderově rozhodila, tak snad to nevyvolá nějakou podpisovou akci. Na druhé straně texty, sestava, informace o nahrávání, informace o producentovi (sakra Jan P. Muchow!) a solidní černá deska spinkající v papírovém sáčku s antistatickou vložkou. Což je moc dobře, snad se to už konečně naučí i další vydavatelé.

 

Takže teď už jen vypnout CD přehrávač, kde právě dohrává nová a výborná deska Illegal Illusion a jdeme se trošku zasnít.

 

Přechod z desky Dried Blood Syndrome k MMXVIII připomíná změnu civilizačních kultur, kde na jedné straně opouštím prales podřízený přírodním zákonům a na straně druhé vcházím do čisté, útulné kavárničky na pařížském předměstí a bojím se skoro i dýchat, abych nerušil hosty a nezvířil prach. Pokud tam nějaký vůbec je. Na prahu ze sebe ještě setřepávám poslední zbytky hlíny a pokouším se přehodit myšlenky v hlavě, protože jestli se mám v téhle kavárně posadit, musím se sebou něco udělat.

 

A první skladba desky (Circle) mi to nijak neusnadňuje, protože patří k těm ultra-light, co se potichoučku zjeví, jsou, lehounce se otřou o takové Kalle, a pak zase nejsou. Chvíli přemýšlíte, jestli se něco stalo, jestli ten hlas (Kateřina Elznicová) byl doopravdy, nebo jestli se vám to jenom zdálo a mluvil k vám někdo shůry prostě proto, že jste to přepískli s ochutnávkou nové lahve. Všechno se to jeví tak křehké, že se skoro bojíte pohnout, a když už vám to nedá a chcete se zvednout ze židle, udělá to kapela sama za vás hned druhou skladbou We Are. V ní už vám po zádech přejede mráz kytar, ze zákulisí se vyvalí hromada umělé mlhy a vy opět víte, že shoegaze jste měli rádi a jen jste na to na chvíli zapomněli. Najednou dokážete někde v sobě vydolovat klid, oblečete se do něj a myšlenkám pošlete zprávu, aby si daly pohov. Finále Figure It Out je krásné, jak to že jsem to dřív neslyšel?!

 

 

Deska najednou plyne zcela v harmonii s vámi, netíží, ale pouze příjemně naléhá. Nutí se zastavit a zaposlouchat se, což je výchozí předpoklad pro následné porozumění a pochopení. A současně i jasný limit, protože kdo na to má dneska čas? Kdo si může urvat čtyřicet minut jen pro sebe a současně nemyslet na to, co všechno ještě nestihl, co ještě musí a co by měl? Všechno tohle se mi honí hlavou, když se MMXVIII točí na gramofonu a skoro si říkám, že to není dobře, že by se mi tou hlavou honit nemělo vůbec nic. Nechám desku točit dál, má to tak být.

 

S postupem času zjišťuju, že zaposlouchat se je stále snazší a příjemnější, a že i když mě všechny odložené úkoly doženou, nějak to prostě dopadne. Zaposlouchat se dá i díky celkem příjemnému zvuku (nahrán ve Faust Records, tamtéž míchán, masterován Matoušem Godíkem), který v obecném měřítku patří k těm tišším a v případě skladeb jako Lighthouse se blíží něčemu, kde začínají moje představy o dobré dynamice. V kytarově vypjatých pasážích se ale jde ke stropu a je to po pravdě slyšet, což je škoda. Zajímavostí v českém prostředí může být i fakt, že download kupón přiložený k vinylu vám zajistí soubory ve flacu a rozlišení 24 bit, 48 kHz, což třeba někteří z vás ocení.

 

Album MMXVIII je odpočinková deska a i když to tak na začátku nevypadalo, odpočívat si občas zasloužíme. Všichni.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky