Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Merzbow - Nezumimochi

MerzbowNezumimochi

Bhut8.1.2015
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Opět pestrá nahrávka od japonského mistra Merzbow, která se krčí v letmé nenápadnosti a zároveň čiší nápady hodné uznalého trháku.

Každé setkání s nahrávkou z noise ranku je pro mne zajímavou etapou. Dříve jsem tento žánr nemohl vystát, lépe řečeno jsem mu nerozuměl. Dnes je to jinak, nevím co, nevím proč, ale něco mne na něm stále láká a líbí se mi. V kombinaci s hrubým metalem je to vzrušující zážitek, ale čistokrevný noise japonského střihu je ještě dál. Kuchařským mistrem těchto choutek je právě projekt Merzbow, jež znají všichni, kteří o tento žánr zakopli. Toto jméno je pověstné kadencí nových nahrávek, přičemž se nyní podíváme na tu aktuální – Nezumimochi.


Do této recenze můžu napsat vlastně cokoliv a stále půjde o fantaskní výplod, který lze jistou variabilitou skloubit s divotvornou nahrávkou noise sekce. Můžu tu plácat nesmysly a roubovat je na jednotlivé zvuky z desky a stejně chaoticky může působit i dílo samotné; tedy neuspořádaně, neustáleně. To je totiž pohyb částic, pokud mi paměť slouží a sahá až do hodin fyziky na ZŠ v Kašperkách. Můžu si proto dovolit vyřknout teorii, že i aktuální dílo Merzbow je neuspořádané. Jsem si skálopevně jistý, že tímto stylem by jej vnímala valná většina posluchačů, ale s podstatou alba se to má trochu jinak.


Tak za prvé, i ten největší zdánlivý zmatek a změť tónů má svůj pevně daný cíl a do jisté míry i řád. Třeba hned první kousek Tamatsubaki je rozpohybován kinetickou energií monotónního rytmu. Záměrně neuvádím termín bicích, jelikož tlukot kopáku znásilněného modulací a škálou programů má výraz absolutně neautentický. Skoro by se zdálo, že si pouštíme desku nějakého sound systemu. Tempo je však pomalé a s narůstající délkou skladby dokáže být až pěkně otravné a nervózní. V tu chvíli dosáhneme pocitu nejistoty a uvědomění si, že nad nahrávkou přestáváme mít kontrolu. Ona sama si totiž počíná hrát s námi.


Za druhé, jedna a jedna nejsou dvě. V noise žánru neplatí matematická pravidla, ačkoliv se o jistou vypočítavost lze otírat a stavět na ni. Když jsem poslouchal počin Kibako tohoto umělce, koketování s algebrou bylo to první, co mi vytanulo na mysli. Nyní mám pocit jiný a trochu odlišný, který zároveň obě desky od sebe odlišuje. Zbylé dvě skladby Joteishi a Matebashii na mne dýchají totiž svobodnější vůní, která si tropí švandu z ustálených zákonů a pouček. Rozkrývá hlukovou rozmanitost a zároveň ji dopřává nepsaná pravidla. Protiklady, protimluvy a jiné rozvernosti, které existují jen v nehmotném světě zvuků. Zběsilejší hledač štěstí může ve skladbách objevit mustr a šablonu, dle které si vykreslí hrubou kostru oněch písní, jenže výsledný produkt je protkán tolika vlivy a komponenty, že se ona zdánlivě neotřesitelná teorie stává víc než chatrnou. A tím se tlustou šipkou zpět dostávám na začátek tohoto odstavce.


Za třetí, noise je slušná muzika. Tuto památnou větu poprvé vytesal do kamene Radek K., co by nejdůvěryhodnější zastánce hluku v ČR. Nezumimochi je toho tichým důkazem, neboť kouzlí v mysli ty nejroztodivnější výjevy, ale ani jeden z nich nemá s perverzí pranic společného. Už je to tak.

 

Co tedy vlastně čekat, chtít a čeho se vyvarovat? Jednak nechtít nic, protože to se opravdu málokdy setká s účinkem. Pak se vyvarovat především předsudků a nesoudit knihu podle obalu. I noise dokáže být kouzelný a vzrušivě dobrodružný. A co nakonec čekat? Jednoduše ojedinělou nahrávku, která může být příjemným společníkem na cestách do práce (odzkoušeno), škádlivým elementem v domácnosti (odzkoušeno) i harcovníkem sousedů (půl na půl, jsou trpěliví). Pamatujte, že hluk stojí pevně na nohou, ačkoliv z něj trčí změť drátů a polovina sortimentu kvalitního kovomatu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky