Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mucha - Slovácká epopej

MuchaSlovácká epopej

Jirka D.14.1.2014
Zdroj: černá 12" gramodeska (# PR 021)
Posloucháno na: Ortofon 2M RED / ProJect XPression III / ProJect Phono Box SE II pre-amp / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Syrovost, punková jednoduchost a maximální spontánnost, možná taky by se dala ve stručnosti charakterizovat „Slovácká epopej“

Nikolu Muchovou můžete potkat v jedné brněnské, lehce netradiční kavárně, připraví vám něco dobrého k pití, k tomu něco na zub a když budete hodní, přidá pár historek ze života. Na první pohled celkem normální holka s nebrněnským přízvukem a s vrabčím hnízdem na hlavě; na druhý pohled se nemění nic. Právě v té kavárně jsme si předali tuhle desku, prohodili pár slov a vzbudili pozornost dvou (asi) náhodných zákaznic, které poznaly, že ta slečna servírka je vlastně ona ... no právě ta holka s tou kytarou, ta Mucha přece! Bylo to milé.

 

Gramodeskovou edici „Slovácké epopeje“ má na svědomí Vladimír Schwarz a jeho sympatické kopřivnické vydavatelství Piper records a o tom, jak je ta nahrávka dobrá, se už psalo všude možně. Mucha svou formou protest songu vzbudila nemalou pozornost, upřímně míněné a především vlastní osobou odžité náměty skladeb jsou celkem v kontrastu k interpretům, kteří si nemůžou vybrat mezi společenským rebelstvím a teplýma ponožkama vlastní existence. Nikola se mezi těmito dvěma póly nerozhoduje, ona prostě žije svůj život, do práce jezdí na rezavým kole a když ji něco naštve, napíše o tom písničku. A když ji něco naštve hodně, k tlustému slovu nejde daleko.

 

 

 

Pro realizaci alba a kapely se Nikola obklopila zkušenými muzikanty a nahrávání bylo svěřeno zkušenému studiu. Zvuk Jámoru je typický, rukopis Ondry Ježka poznáte mezi stovkou jiných, jeho životný a nijak zvláštně přikrášlovaný sound má blíž do garáže než do 21. století, ale právě proto má své kouzlo a své nezpochybnitelné místo pod sluncem. Mucha v jeho podání zní hodně ostře, někdy až tak, že mi není úplně milo, ale záměr je jasný, prostředky lze spolknout a s výsledkem se minimálně spokojit.

 

Album samotné působí dojmem, že bylo nahráno na první dobrou, doslova naboucháno za jedno odpoledne, bez dlouhých rozmyslů, strategií a snah komplikovat si zbytečně život. Syrovost, punková jednoduchost a maximální spontánnost, možná taky by se dala ve stručnosti charakterizovat „Slovácká epopej“. Neznamená to, že by se u aranží nepřemýšlelo, že by skladby byly pouhými výkřiky nespokojenosti, v kterých by rádoby šokující obsah maskoval hudebnické diletantství. Ani jedno není pravda - hudební skutečnost je sice jednoduchá, ale nikoliv odbytá, texty jsou vulgární, ale mají daleko k bulvární zkratce. Celek působí maximálně upřímným dojmem, u kterého si možná ještě vzpomenete, že rocková muzika byla vždycky jakousi formou protestu. Jenže časy se mění.

 

Mucha


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 14.1.14 14:55odpovědět

Přistihl jsem sám sebe u toho, že jsem zauvažoval o slovech tady hozených a došel k tomu, že mě někdy tvé recenze, Jiří, baví více než samotná hudba kterou popisují a hodnotí. Tuto jsem zatím neslyšel ale pokusím se to aspoň někde poslechnout. Nalákalo.

David Kasík / 14.1.14 19:06odpovědět

Já tentokrát mezi oba světy vkládám bez zbytečných pochyb čisté rovnítko:-)

Ruadek / 15.1.14 8:52odpovědět

Nejsi ty Lišák Kulišák? :-)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky