Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
November Might Be Fine - All (2 CD)

November Might Be FineAll (2 CD)

Jirka D.14.5.2024
Zdroj: 2CD v jewel case // promo od agentury Heavision
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F730ES / TANNOY Prestige Turnberry GR
VERDIKT: Post-rock v polských barvách, který na prvním disku opakuje známá klišé a teprve na disku druhém se pokouší vzít iniciativu do svých rukou. Aspoň do jisté míry.

November Might Be Fine je polské post-rockové trio a při prohledávání našich starších článků jsem narazil na kolegovu recenzi jejich debutní dlouhohrající desky South z roku 2017. Doporučuju přečíst (ZDE), protože spousta věcí platí nadále a pro vytvoření si základního přehledu o kapele a její hudbě je ta recenze ideální. Tamtéž dohledáte připodobnění k japonské ikoně Mono (což mi Symptom vyfoukl, nezávisle na jeho textu mě tahle podobnost napadla taky) a rovněž zmínku o Lost in Kiev, což je jméno, které mě v prvním sledu nenapadlo. Ale dodatečně úplně bez debat dávám za pravdu i tomuto příměru, protože jejich styl s nasamplovanými hlasy a promluvami je na dnes probíraném albu přítomen rovněž. 

 

Všechno výše napsané ale platí jenom zčásti, protože nová (podle všeho druhá řadová) nahrávka NMBF je dlouhohrající deska na druhou. V bílo-černém provedení obsahuje dva disky, oba přes čtyřicet minut délky a za mě jde tedy o porci, u které se bude lámat chleba a začnou se oddělovat zrna věrných fanoušků žánru od plev nás ostatních. Ruku na srdce, je toho moc.

 

November Might Be Fine band

 

První disk je post-rock z kategorie instrumentálních (když pominu sem tam se vyskytující hlasové samply) a je to přesně ta muzika, která vás myšlenkově dostane ke kapelám zmíněným v prvním odstavci. Jestli Symptom v recenzi debutu nenacházel v jejich hraní příliš osobitosti, troufám si tvrdit, že po letech se toho mnoho nezměnilo a kapela používá stejný modus operandi jako tehdy. Dlouze plynoucí a emociálně spíše zklidněné pasáže jsou zakončovány intenzívnějším hrábnutím do strun, které by ale mohlo být o dost intenzívnější a na nějaký vyloženě zrychlený srdeční tep to není už vůbec. Především dlouhé sklady (dosaďte si 13 až 15 minut) se táhnou pohříchu jednotvárně a snadno pak dochází k situaci, kdy posluchač vytěsňuje takovou produkci do roviny zvukové kulisy, která ve svých smyčkách a repeticích decentně plyne kolem. Minimálně prvnímu albu zásadě chybí dynamika a razance, a to i přes to, že z hlediska zvuku a produkce skladby působí docela organicky, živě, a nikoliv strojově a sterilně.

 

Druhý disk na to jde jinak a po tom prvním představuje osvěžující a za mě i vítanou změnu. Kapela do role hostů angažovala zpěváky a ti se postarali o to, že čtveřice skladeb druhého disku má potenciál vzbudit podstatně silnější emocionální odezvu než čistě instrumentální produkce disku prvního. Kromě první, tři a půl minuty dlouhé krátké písně, jejíž role je spíše uvozující, se u následujících skladeb roztočí soukolí do neskutečných délek (limitně až 17 minut) a jen a pouze díky zpěvákům se jedná o materiál, který lze místy vstřebávat se zatajeným dechem. Jejich rozpětí od čistých zpěvů po emo / screamo vytváří přesně tu přidanou hodnotu, která v základu kapele chybí a která, byť zdaleka není kdovíjak originální nebo inovativní, v důsledku u posluchače vyvolává mrazení v zádech.

 

Nebudu vám na tomto místě nalhávat, že jste podobných kapel a skladeb neslyšeli už hodně. Stejně tak vám nebudu tvrdit, že pouhopouhé zapojení zpěvu je lék na všechno a že NMBF nejsou schopni i přesto někde natahovat repetice přes čáru - obzvlášť se jim to daří v třetí Truth, která to trochu zkouší jak GY!BE a u které se zpěvák (o to silněji) objevuje až ve třinácté minutě. Tohle trio má obecně problém s tím, že by mělo cokoliv vyhodit nebo zkrátit, a tak v některých pasážích mi ta jejich námořnická rozvaha leze vyloženě na nervy. V tomto kontextu z toho vychází druhý disk jako jasný vítěz, zatímco ten první trpí přesně těmi neduhy, které popisoval Symptom v recenzi jejich alba South. Pokud by druhý disk předznamenával možný směr do budoucnosti, byla by to pro dnešek na nejlepší možná zpráva.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky