Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Obituary byli první nebo jednou z prvních deathových kapel, co jsem slyšel. Nechce se mi věřit, že už tomu bude skoro třicet let, kdy jsem coby dvanáctileté dítko zkoušel ještě ani ne mutující hlásek kroutit do podoby záhrobního growlu dle vzoru mistra Tardyho. První záseky floridské legendy dodnes uctívám, ale zase ne vše, co přišlo během jejich bohaté kariéry, mě oslovilo. Dvakrát nemusím tuctovku Back from the Dead ani Frozen in Time. Naopak miluju skoro stejně jako raná díla skvělé Xecutioner's Return. Chtělo by se říct, že to mám s Obituary a jejich valivým deathem střídavě oblačno. Ještě ale nikdy, nikdy nenatočili slabotu jako letošní, eponymní Obituary.

Vlastně by mě mělo potěšit, že nenatočili další stejnou desku v řadě. Že se nenoří jen v pomalých tempech… No jo, ale mně chybí Ralph Santolla a jeho dlouhá, tesklivá sóla. Chybí mi monumentální atmosféra hřbitovního smradu. Na novince se jede tupa tupa old school ve stylu punkově rozverného blbnutí stárnoucích hašišáků, kterým došel zlý dech. U poslední zastávky před prázdnotou Inked in Blood jsem se rozmrzele ušklíbal, ale současné „experimentování“ s hácéčkem a punkovým bordelem opravdu nepobírám. A už vůbec ne koketování s prázdně podaným heavy metalem, který má evokovat návrat ke kořenům.

Skladeb je na Obituary jak na kostele, až se jednomu rozplynou v jeden uvřískaný celek. Jediné, co mi připomíná staré dobré Obituary, je dlouhý growl Johna Tardyho. Ale ani ten už nestraší jako dřív. Ale na svůj věk je pořád dobrý. Překvapila mě rytmická variabilita druhého Tardyho. Toť můj příspěvek ke chválení. Zbytek chválit nelze a nenapadá mě nic jiného, než ztráta soudnosti. Nevěřím, jak osloví staré fans, kteří milovali pochmurnou atmosféru vykukující ze všech koutů tvorby Obituary. Na nové fanouše bude novinka zase příliš starobylá. Skladby jsou většinou o drhnutí dvou akordů, divném sólu a punkové base. Old school bez nostalgického ohně.

Natočit podobnou desku kapela menšího věhlasu, dostane se jí zavrhnutí možná i posměchu. Že za ní stojí legendy žánru, bude v médiích poprask, kterak kultovní Obituary natočili skvělé album, ve kterém se navrací do osmdesátých let, kdy bylo fuk, zda hrajete hardcore nebo thrash metal. Mně ovšem připadne, že Obituary nahráli album dobré k hopkání za kulatým nesmyslem nebo zvedání činek v posilovně. Ani jedna písnička nemá většího smyslu než jen, že existuje. Propad do nikam. Raději se vrátím ke starším klenotům a budu dělat, že desáté album nikdy nevzniklo.

P.S. Jediný klad alba vidím v geniálním klipu k Ten Thousand Ways To Die.