Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Cesta do hlubin vlastního já, ponor do nekonečna propasti, kde se jedinec dotkne pekelné vřavy plamenů, aby znovu vystoupal nahoru, neboť naděje a porozumění jsou vlastnostmi, které jej mohou očistit. Tolik ve zkratce poslání posledního hudebního odkazu kultovního projektu RAISON D'ÊTRE, za kterým stojí nezničitelný malíř temných nálad Peter Andersson. Celá exkurze "Mise en Abyme" má až náboženský podtext, neboť ono putování jako by symbolizovalo dotek s Bohem, s jeho věčnou silou, která je schopná napravit všechny prohřešky a vyslat člověka zpět do jeho podstaty a dát mu tak novou šanci.

Koncept alba začíná dlouhým, tichým pádem do pekelného jícnu, který se pomalu, ale naprosto neodkladně přibližuje. Pohledem nahoru si člověk zkoumavě prohlíží stále viditelné nebe, jenž se rázem mění z klasicky modré barvy v nevábnou šedou a do mysli se začíná vkrádat pocit přiblížení vlastního skonu kdesi v podzemí. Vzduchem, jenž je stále těžší na dýchání, se přibližují ozvěny chórů a šepot. Situace je čím dál více zneklidňující, pád na samé dno hlubiny je u konce. Spustí se podivná pekelná symfonie a je jasné, že jsme Luciferovi blíž, než si každý mohl kdy představit.

Druhá skladba "Infernos" je pravdivým mluvčím pekla. Ano, toho místa, co musí uvítat hříšníka po svém. Ocitáme se v prostředí ponurého nočního provozu, který řídí velké ozubené kolo, jenž se s děsivým hlukem otáčí. Snad aby symbolizovalo čas, který smrtelník věnoval pokleskům všeho druhu. Drsná a krutá procedura pokračuje přikládáním pod kotel, neboť i ten je na svém místě. Všude je slyšet dusot kopyt a řinčení vidlí. Nedá se jinak, jsme v nitru propasti, v objetí pekla samotného. Album se dostane do polohy, odkud je zřejmé odtušit, že v temnotě musí jedinec zůstat, prožít si ji, aby pochopil jak hluboce padl a jestli si vůbec zaslouží znovu vyjít na zemské světlo. Někdo je tu s námi. Nic není vidět, ale hluk je strašný. Veškerá síla spojená s očistou je koncentrovaná do podzemí a dává na vědomí své poslání. Ohlušujícím způsobem.

Teprve potom dojde k fázi napravení. Muž v kápi se sklání nad nebohým, vidět do tváře mu není, ale žehná svým popěvkem do tmy, která je nadále neúprosná. Místo kostelních zvonů vyzvání prostorem pekelné poklopy zavěšené na stěnách a jejich jemnost je jen zdánlivá. Nedůvěra trvá. Až časem se atmosféra rozčísne, ozve se ženský chorál, ale je stále těžké si domyslet, jestli ona není tím zosobněním prokletí, kdy leží schoulená na zemi, zmítající se v okovech a prosící o slitování. Nebo je právě ona tím prvním dotykem shora, od boží pomoci? Zdá se, že ano, je třeba tomu věřit, mít víru ve vlastní nápravu a šanci se polepšit. V závěru alba je zřejmé, že temnota jen tak nekončí, jsme přece ve společnosti sklíčeného soundtracku, který režíruje sám Peter Andersson. Duše je ovšem osvobozena. Chóry neustávají a vyprovází duši ze zatracení. Dál už je vše na každém z nás, RAISON D'ÊTRE se se svým duchovním odkazem pomalu, ale jistě loučí. Až ke vší tichosti... Bděme, pokorně a opravdově.