Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Semargl - Satanic Pop Metal

SemarglSatanic Pop Metal

Bhut23.5.2012
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Semargl radikálně přetočili kormidlo a svůj kurs namířili do zcela jiných vod. Bohužel se jim to moc nepovedlo a v místě, kde zakotvili, vytáhli jen jednu relikvii, kterou rozmělnili na třináct kousíčků, které sami o sobě nevypadají příliš vábně.

Ukrajinskou kapelu Semargl tu a tam po očku sleduji. Jejich alba sice nepatřila k vrcholným ani nikterak převratným black metalovým dílům, ale své místo si dokázala vydobýt. Když v roce 2011 předznamenali singlem a klipem nové hudební směřování, můj zájem o něco více zesílil. Na klip Tak, Kurwa se určitě mrkněte, pokud vás nezaujme jeho hudební náplň, tak věřím, že koukat se vydržíte, jelikož je na co :-) Byl jsem trochu překvapený hudbou, kterou počali tvořit a s napětím jsem očekával příchod další, již páté řadové desky. Samotný název i obal nahrávky už pak vypovídá sám za sebe, však posuďte sami: Satanic Pop Metal.

S black metalem už je konec, i když vizáž si kapela zachovala. Počmárané pandí xichty už je jediné pojítko s tvrdou historií kapely, dnes už má nové logo a nový hudební žánr. I když nový žánr… Dneska je vskutku těžké přijít s něčím novým a progresivním, dokonce i tenhle mix metalu a taneční techno, disco hudby už tady jednou byl. Kapel sice příliš neznám, ale vybavuje se mi jméno, které už na scéně nějaký ten pátek působí a nevede si vůbec zle. Na mysli mám japonské těleso Blood Stain Child, i když tito šikmoocí jedinci svou hudbu pojímají trochu více rozsáhle a neznějí stále stejně. Možná, že je to od Semargl jisté gesto plné humoru a nadsázky, ale pokud to celé myslí vážně… Darmo mluvit.

 

Začneme hned obalem. Vyloženě kýč a v dnešní době výborný tah pro potenciální zájemce. Dneska máte drtivou většinu reklam našlapanou erotickým podtextem, jelikož si to prostě současnost žádá a nejednoho chlípníka taková věc jednoduše osloví. Jsem trochu puritán a tak podobné věci odsuzuji, ačkoliv se také rád podívám na ženštinu, které příroda, či chirurg nadělil. Ale zpět k výjevu. Nic složitýho, stručně jasně výstižně: zadek, tanga, punčochy s velkými oky, dlouhé červené nehty plus kulometný pás, co by náznak metalu s červenou mašličkou na podporu slůvka pop. Dále tu je logo, pardon spíš nápis, Semargl a jméno desky ztvárněné písmeny z led diod, či co. Na první pohled to sice zaujme, ale onen úžas opadne dřív než ranní rosa. 

 

Nyní ke slovu přichází hudba coby nejzásadnější prvek. Po konfrontaci s klipem Tak, Kurwa jsem byl mile navnaděn a s chutí očekával, co zajímavého přinese dlouhohrající album. Asi jsem toho čekal příliš, jsem zklamán a znuzen. I kdyby to byl vtip, tak už to beru jako ten špatný. Skladba Tak, Kurwa je podle mne tím nejlepším, co se na albu nachází, zřejmě proto, že jsem ji slyšel jako první a tak ji beru jako stěžejní. Ono se ale není čemu divit. Od samého začátku na vás totiž vybafne jednolité pochodové tempo udávající rytmus: první první první první. Samozřejmě metalový pochod je doplněn o popové disco elektronické koření. První poslech nemusí být zcela odrazující a působí celkem svěže, ovšem po dohrání desky se ptáte, který že to moment byl ten nejlepší. Nic naplat, jedna skladba jako druhá, třetí, čtvrtá… Pořád to samé dokola, jen se mění elektronická kulisa. Jediné co se vymyká, je sedmá věc Labyrinth, která na místo elektroniky dosadila symfonické prvky. Dokonce i rytmus písně se pozměnil a nabývám dojmu, že skladba vznikla zcela někde jinde a jindy a na album byla vsazena jen jako doplněk. Je prostě jiná a úplně vybočuje, což jí ovšem neutváří zajímavou a povedenou. Po této malé vsuvce se muzika stočí k zaběhlé šabloně a omílá stokrát omleté. Není co objevovat, co hledat, co vyzdvihovat. V tomto stylu se pokračuje až téměř do samého konce. Výjimku tvoří závěrečná Redire, což je instrumentální skladba působící dojmem jakéhosi delšího preludického outra. Taková znělka, která záhy, kupodivu, omrzí. A aby toho nebylo málo, kapela nasazuje korunu svým textovým zaměřením. Já vám nevím, ale názvy jednotlivých skladeb jsou vyloženě pitomé, jen namátkou: Sweet Suicide, I Hate You, Join In Fire, Anti I Am, nebo třeba God Is Not Love

Deska se hodí někam na párty lidí, kterým je jedno co poslouchají. Jelikož jako zvukové podbarvení pařící nálady působí perfektně. Chápu nahrávku jako pokus o vtip, do jaké míry se to povedlo, je už věc jiná. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky