Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sinsaenum - Repulsion For Humanity

SinsaenumRepulsion For Humanity

Bhut1.9.2018
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Chce se říct all star band (a určitě to nebude zavádějící terminologie) vydává své již druhé album. Deska plná moderního death metalu s jasným americkým rukopisem a jednoznačnou funkčností. Zábava v plném proudu, což je nakonec fajn.

Asi bych si měl sednout na zadek, nasadit maximální hodnocení a vysmrkat ze sebe ta nejlepší superlativa, která znám, a všem bez rozdílu doporučovat kapelu Sinsaenum. Hádám, že tohle totiž bude cesta, kterou se ubere nejedno medium a svým způsobem to bude i pochopitelná reakce. Pravdou zůstává, že Sinsaenum jsou šikovní a jejich nová deska Repulsion For Humanity nezní vůbec špatně. Ale hlavním důvodem oslavných ód bude jistě to tajemné složení kapely, za kterou stojí velcí a jak jsem již řekl šikovní hudebníci. Však, kdo by neznal Attilu, Joeyho Jordisona, Frédérica Leclercqa a další xichty, kteří tvoří tuhle mezinárodní sestavu? Jistě, bez metalových archivů bychom byli určitým způsobem v řiti a museli se tak spoléhat na paměť, kam se jména hudebních umělců vejdou jen sporadicky. Ale nechme plky a předsudky a pošťuchování a vůbec a podívejme se na tu hudební stránku věci.

 

Album Repulsion For Humanity vychází na velkém labelu earMUSIC, které už má delší čas podepsaný kontrakt s Deep Purple, Gamma Ray, Tarjou, Stratovarius nebo Unisonic. Tedy s kapelami po většinou s heavy a power scény. Proč se rozhodl tenhle label vydat deathmetalovou desku, netuším. Tím se dostávám k žánru, který simsalabim …eh Sinsaenum hrají. Je to death s velmi moderním pojetím americké scény, kterou mnozí řadí pod slovíčko alternativní. Na mysli všechny ty Slipknoty, Mushroomheady, Disturbedy, Mudvayny a další. Když se na tenhle jejich metal naroubujete death s americkým výrazem dostanete celkem zajímavý koktejl tvrdé muziky. A odtud to všechno startuje – je to drsné, hrubé, tvrdé, nekompromisní a americké. To navzdory tomu, že v hudbě působí šprýmař z Francie (Frédéric) a vokální mistr ze země pálivých uzenin (Attila). Ale nenechte se opít siláckým výčtem přídavných jmen. Sinsaenum jsou celkem členití a ještě k tomu melodičtí a umí i zvolnit a pohrát si hezky s kompozicí. Takže nejen death (a vyčetl jsem, že má jít i o black, ale ten jsem v jejich muzice úplně nechytl), ale i něco k tomu. Přesto všechno se to valí velmi rychle a svižně. A taky tvrdě.

 

 

Hned první song vybafne pěkně navztekaně a dokáže spolehlivě zaujmout zcela od začátku. Vystřídá několik poloh, v nichž se to hemží hráčskými kejklemi, které si autoři mohou spolehlivě dovolit. Jeho struktura a nálada, která ze skladby i několika dalších následujících kousků číší, mi hodně připomněla tvář Deicide. Zvukově je deska oblečena do celkem moderního kabátu a třeba ty bicí mi vážně připomněla sound Slipknot. A rozhodně bych nevyloučil možnost, že to slyšet prostě chci. Ale schválně si to zkuste – ty škopky jsou jak The Blister Exists (bez doprovodných perkusí pochopitelně). Pak následuje masivní blok rozličného deathu s líbivým průběhem, ale možná až příliš dlouhým trváním. Přece jen přes hodinu trvající deska už je dost náročným materiálem k přežvykování. Nebál bych se to trošku proškrtat, aby tak dílo znělo více dravě a přímočaře. Nicméně se dá říct, že deska obsahuje opravdu masitý materiál, který se hned z kraje neoposlouchá a nutí ke studiím. Co mi však nebaví a přijde mi jako opravdu fádní věc, jsou fade-outy. Hlavně poslední song, který když už musí mít tak dlouhé trvání (téměř deset minut), tak na konci jen pluje do ticha. A to i přes celkem slušnou nálož kytarových melodií a sólíček, které se v závěru skladby prolínají a vyměňují. Hádám, že pánové jsou schopní vymyslet lepší závěr desky, než pozvolné utápění v tichu.

 

Pro domácí vřeštění je to určitě fajn nahrávka. Na soustředěný poslech už taková síla chybí. Je to příjemná kulisa s řemeslnou vyspělostí. Nemůžu říct, že je to kravina nebo blbost. Pořád to ven hodně tahá Jordisonova hra na bicí a celkem pestré kytary. Vokální kreace mi přijdou poněkud nevyužité, vzhledem k tomu, že mnozí víme a známe, čeho všeho je Attila schopen. Tak tady vidím trochu pokulhávání. Na druhou stranu je to dost slušnej kousek, co se zaryje a potěší. Není tam nic urážlivého a překážejícího. Pokud se už dopředu neposerete z toho, že to dělá taková směska lidí (a to myslím ve smyslu fanatického nadšení i elitářského odvrhnutí), poslech si určitě užijete. Takže OK, za mě dobrá deska se stylovým, leč lehce okoukaným obalem od Travise Smithe. Najdu-li někde v šuplíku čas, podívám se na chlapíky 7. října ve Futuru.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Victimer / 23.11.21 15:27

Dobře, já to chápu. Na druhou stranu konkrétně v mém případě žádné změny nejde čekat. Mám to na těch pseudouměleckých výlevech založeno. Naprosto rozumím, že to člověk vzdá už při verdiktu. Moje snaha je a vždycky byla být s konkrétní nahrávkou co nejblíž, a to jak tím jaká je kvalitou, tak i pocitově z ní. A to druhé velmi silně. A když člověk píše o více méně netradičních věcech, výsledek je takový jaký je. Je to o stylu, můj je tento, nelze ho vypnout a začít jinak. Na něčem (někom) jsem vyrostl a tak to je. Pseudoumělecký balast a to, že z recenze potom někdo nic nemá na tom nic nezmění. Jinému to zas přijde zajímavé. Já zas nemám rád ty obyčejně informativní recky, přijdou mi bezkrevné. Desku Kwade Droes vnímám jako necudnou, sprostou. A takový byl i záměr stylistiky článku. Nebo kdysi dávno Dimmu Borgir... působili na mě tehdy strašně arogantně a ta deska mi přišla špatná. Proto byla arogantní a špatná i recenze (taky jsem to schtytal :))

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Tom / 22.9.18 18:09odpovědět

Hlavní vokál už asi není Attila Csihar, ale Sean Zatorsky.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky