Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tak asi minutu. Zhruba tak dlouho a možná o chlup kratší čas mi trvalo, než jsem si vzpomněl, co mi připomíná poslech videoklipu ke skladbě Monarch, který Soen vypustili do světa jako tahák na svou novou desku Imperial. Mimochodem je to už jejich pátá deska během nějakých deseti let existence a je to opět deska s jednoslovným názvem (to se dá zapamatovat, halejuja). Ale taky je to už docela jiná kapela, než jaká debutovala v roce 2012 albem Cognitive a než s jakou jsem tehdy dělal rozhovor (respektive s kytaristou Kimem Platbarzdisem, který už v sestavě nějaký čas není). A když už jsme u těch klipů, tak TADY máte ještě odkaz na ten ke skladbě Antagonist, který mi přijde mnohem zábavnější než ten první.

Ale abych se vrátil k úvodní myšlence o podobnosti toho, co aktuálně Soen produkují za muziku. Pamatujete si někdo kapelu Disturbed v roce 2015? Tehdy vydala desku Immortalized, která to ve světových recenzích docela slízla a v mojí recenzi zase tolik ne (ZDE). Nechci tady teď rozpitvávat důvody a limity mého tehdejšího hodnocení, v kostce uvedu jen tolik, že pokud si mám nějak definovat čistou hudební zábavu bez uměleckých ambicí, může znít třeba nějak takhle. A povyšovat se z pozice vyšších hudebních hodnot? Proboha proč?

Ale zpět k Soen. Schválně si zkuste projet ty klipy připojené k recenzi a trochu si nad nimi podumat (ne, nebolí to tolik). Nic nového pod sluncem? Přesně tak. Pořád dokola stejná písnička, deset let, dvacet let, třicet let zpátky. Stejná kostra, stejná struktura, skoro stejný obal. Je to špatně? Určitě ne, dobrá písnička bude vždycky dobrá písnička a je úplně jedno, že The Beatles se některé věci dělají pořád stejně. Nová deska Soen je přesně taková - je to sestava úplně obyčejných, jednoduchých, ale docela funkčních písniček. Tahounem je rozhodně zpěvák Joel Ekelöf, který má fakt pěkný hlas. Tahounem je určitě i Martin Lopez, který dobře bubnuje. A pak už nic. Všechno ostatní je obyčejné, ušité na míru předem dané představě o tom, jak to mělo dopadnout. A opět - je to problém? Asi záleží na úhlu pohledu. Pokud se na internetech budou povalovat termíny definující kapelu jako progressive rock / progressive metal, můžete se při očekávání něčeho takového dočkat slušného zklamání. Ne, nic progresívního, nic hluboce tvůrčího, nic převratného. Jenom písničky.

Docela zajímavé je srovnání s předchozím albem Lotus (2019), které bylo o poznání lehčí, takové nadýchané a rozjímavé. Tehdy mi moc nesedlo, ale při zpětném pohledu se toho na něm hudebně dělo možná o kousek víc, včetně dominantnější a určitě zajímavější baskytary. Aktuálně se sice přitvrdilo, kompozice se vyčistily, směr se napřímil, ale výsledek je vlastně jen osmkrát totéž rozdělené na dvě vinylové strany. Mezi zpestření jinak docela unifikované produkce patří vlastně jen začlenění smyčcového kvartetu do třech kousků, což je sice fajn myšlenka, ale hudebně to ani jednu z takto aditivovaných skladeb nikam neposouvá. Jde jen o zajímavější aranže, které by šly snadno vykouzlit na klávesách a nikdo by nic nepoznal.

A tím se dostávám k docela slušnému neduhu desky, díky kterému nevyniknou ani ty smyčcové party, ale ani třeba Lopezovy bicí. Zvuk. Naprosto umělohmotný, nepřirozený, generický, přefiltrovaný, slisovaný, sterilní, nepříjemný zvuk. Možná pro někoho moderní. Budiž, každému přeju, co mu dělá radost. Mně by mnohem víc radost udělalo, když by Soen zkusili znít jako Soen a ne jako každá druhá kapela přefiltrovaná přes stejný software. A když by desku nekončili takovou nanicovatou skladbou, jako je Fortune, ale něčím trochu důstojným. A když by si ten týpek uprostřed oholil ten knírek. To by bylo taky prima.