Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Spectral Tower - Spectral Tower

Spectral TowerSpectral Tower

Bhut28.3.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Na první pohled nenápadná kapela, která se zkrátka rozhodla hrát cosi děsivého.

Těžkopádnými kroky se blížím na místo, kterému se většina lidí vyhýbá. Smysl této poutě znám jen já. Z tmavé dálky na mne dominantně pohlížejí obrysy opuštěné věže opředená legendami.  Ztrouchnivělý krov, vypadané kameny, skřípající dveře. Mé kroky vstoupily na práh, na kterém lidská noha stanula dosti pradávno. Lidé se nevěřícně ušklíbají a odvracejí zrak. V tento okamžik jsem pro ně zatracený, odhánějí své ratolesti do skromných příbytků a zamykají petlice. Pravda, jsem možná podivín a často ležím ve starých knihách, ale jednou mi možná poděkují. Na dnešní noc jsem se obzvláště těšil, však ji nebudu trávit sám. Budu tu já a exkluzivní společnost té nejvyšší myslitelné smetánky. A pokud se vše zadaří dle původních plánů, tak do ranního úsvitu dosáhnu kýženého cíle. Však jsem jej dlouho očekával, trénoval přípravu a odmítal všední rozkoše. Blaženost a náruč prozření, kterou mi vědění okultní nabízí, je neodolatelná. Věřím, že toto prastaré stavení mi bude nápomocno. Kdysi jej ve vlastnictví míval rod ušlechtilý, který za tajemných okolností zhynul v jeho útrobách. Osiřelá věž, pak po dlouhá léta neměla svého pána. Až do teď. Do této dnešní noci, jež nebude klidná, jež místní probdí v mukách a strachu…

 

Spectral Tower je novým zjevením na temné hudební scéně, strašidla a hastrmani si přijdou na své. Už název kapely hovoří jaksi tajuplně, snad i on má evokovat v posluchači (byť jen zbloudilém) jistý pocit okultismu. Nutno přiznat, že je to jedna z věcí, která mne na téhle bandě zaujala a ruku v ruce s bizarním názvem jde i samotná hudba. Ačkoliv ta nabývá daleko obskurnějších a chmurnějších rozměrů. Na první pohled nenápadná kapela, která se zkrátka rozhodla hrát cosi děsivého.

 

…rozsvěcuji prvotní svíce, chladný vítr proplul kolem mne. Úsměv pomatence odkryl se na mé tváři, cítím, že počínání mé je správné. Žádný spěch! Pomalu připravuji obřad, pozvolna se převlékám v roucho sváteční, nahlas předříkávám jazykem zapomenutým verše plné bolesti, smutku a pokání. Oslavuji úctu k vyššímu vědění, k principu, jež je neuchopitelný, k moci, které hodlám být součástí. Vnikám to jejích tajů, stránku po stránce odhaluji mystéria. Slyším cizí tlumený hlas. Je přátelský, cítím jeho dotyk na temeni. Tak chladný a láskyplný…

 

Dlouho se nečeká a hned se jde na věc. Už v úvodní písni vám bude jasné, že tempo bude hnusně pomalé a tóny veselých barev nezískají. Ve chvíli, kdy do hry vstoupí hlas vokalisty, slabší jedince prožene mráz a uchem prosviští máchnutí kosy. Celá aranže je koncipovaná do temných odstínů a pokud možno co nejtajemnější atmosféry. Možná by se slušelo použít delší stopáž jednotlivých skladeb, ale ono ne. Jde vcelku o běžnou konstrukci písní, přičemž důraz je kladen na jejich naléhavou atmosféru. Deku, kterou na vás hodí, vidíte nejprve jako klasickou larysu, ovšem vymotat se z pod její váhy už tak snadné není. Marně hledáte cíp, marně tápete po konci. A v tu chvíli vám dojde, že vás mají. Drží vás v hrsti do té chvíle, dokud se nepřestanete ošívat a nezačnete konečně naplno vnímat. Tím chci jasně naznačit to, že nemá cenu vzpírat se této hudbě, chce být poslouchána, chce být studována, a to zejména v klidu a s dostatkem času. Možná že i tak to leckterému člověku nic nedá, jelikož - přiznejme si - už jsme slyšeli mnohé. Ovšem i tahle těžkotonážní muzika má svůj půvab a rozhodně stojí za to se mu věnovat. Ta zlověstná aura po čase buďto zmizí, nebo se prohloubí. Poddejte se a vnímejte.

 

…mohutný hrom rozťal ticho a prudký vítr pohasínal svíce. V blízké osadě bijí zvony. Jsem uhranut, ústa mám pootevřená a žasnu před svým zjevením. Cosi teplého mi stéká po tváři, konečky prstů zkoumám tuto tekutinu a jazyk rozpoznává měděnou příchuť. V mých vlasech mne cosi pálí, před očima se mi tvoří mžitky a soustředění odmítá poslušnosti. Postava se blíží a já nemohu poručit svému tělu, padám na chladnou zem. Zlověstný smích a tlukot křídel. Je snad tohle ono prozření? Je snad tento stav oním jsoucnem? Bylo konání správné? Mrzký život jsem daroval jen jedné síle, která se mi nyní směje nad hlavou, ozvěny se tříští v uších a zvuky se protahují, slévají a beznadějně mizí. Obraz je už dávno tmavý, síly ochabují, dech slábne. Je ticho, tma… je konec.

 

Nahrávka je myslím zbytečně krátká a propluje pokojem až unáhleně rychle. Možná jako pocity mladíka, který se rozhodl navštívit starou věž a v ní spáchat pochybný rituál, aby na konec nenašel nic jiného než ticho, tmu a konec. Ale i tak si nelze nevšimnout svědomitého uchopení ze strany tvůrců, důraz na rozpoložení posluchače je ale nesporný. Kytarové linky jsou sice nenápadné, ale když už jim věnujete pozornost, zjistíte, že jde o vášnivou a procítěnou záležitost. Neméně tomu je v případě vokálu, který se valí jak mlha hustým lesem a přitom se snaží varovat, jít příkladem. Na poprvé jsem nabýval dojmu, že jde o příliš umělé a sterilní temno, ale postupem času jsem počal nahrávce propadat. Doufám, že jednou neskončím někde sám, ve svitu svící a s podivnou formulí na rtech.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky