Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dnešní recenzí se podíváme za velkou louži za springfieldskou kapelou Staind. Posuneme se z více méně undergroundových vod do světa velkých amerických prodejů, hudebních žebříčků, charts, awards a podobných, jistě pro některé z vás komerčních a tudíž nestravitelných záležitostí. Tuhle partu jsem poslouchal kdysi dávno, v dobách mého dospívání jsem zaregistroval první tři desky a se čtvrtou nahrávkou 14 shades of gray (2003) můj zájem celkem svižně opadl. Z původní syrové a řízné muziky, blížící se něčemu jako post grunge, se stala popově znějící výrobna sladkých písniček, kterou jsem přenechal mladším. Následující dvě desky jsem už vůbec nevyhledal, neměl jsem nejmenší motivaci a to až do doby, kdy jsem se zaposlouchal do novinkového alba. Doplňoval jsem mezeru.

Už přesně nevím, co stálo za mou zvědavostí vrátit se k této kapele a poslechnout si jejich sedmou studiovou nahrávku, asi ona zvědavost sama o sobě. Možná mě nalákalo i prohlášení frontmana Aarona Lewise, který o nových skladbách v rámci promo slibů prohlásil, že: „every one of them is heavy or heavier than the heaviest song on the last record“ (tedy že každý song na nové desce je tvrdý nebo tvrdší než nejtvrdší song z nahrávky minulé). Mohl bych jízlivě prohlásit, že „přetvrdit“ minulou desku by neměl být problém, ale snažme se brát věci s humorem. Inu těšil jsem se a čekal nějaký návrat ke zvukovým kořenům Tormented či Dysfunction, ať už si o podobných návratech myslíme cokoliv. Nechme vody plynout.

Asi by nebylo na škodu doplnit nějaké zákulisní informace, ať si uděláme poněkud ucelenější obrázek o dění před vydáním eponymu Staind. Krátký čas po nahrání desky odchází ze sestavy kapely bubeník Jon Wysocki, čímž se line-up mění poprvé v historii fungování – a to se počítá od roku 1995! Kromě pozice bubeníka (prozatím obsazené pouze koncertním hráčem) se změnil i název desky, která se původně měla jmenovat Seven. Celkem zajímavé je vypouštění singlů, ale i jiné zveřejňování materiálu, který uceleně vyšel až 13. září. Kromě pilotního singlu Not Again (vč. videa), byla na soundtracku k filmu Transformers: Dark of the moon vypuštěna skladba The buttom, v červnu byl zveřejněn song Eyes wide open a v srpnu Paper wings. Následně bylo téměř celé album zahráno živě na benefičním koncertu k „výročí“ 11. září. Nu, teorie by dnes bylo víc než dost, jdeme se podívat na výsledek.

Nové album zůstalo tak někde na půli cesty mezi slíbeným a očekávaným a míchá (poměrně zdařile) obě polohy staindovského projevu. Úvodní Eyes wide open budiž toho důkazem, v dobré shodě vedle sebe existují hrubší pasáže podpořené hodně dunivou rytmikou a pasáže silně melodické, kdy se nejvíc uplatňuje Aaronův typický hlas a občas se i kytary vydají na vzletné dobrodružství plné harmonie. Celkem zajímavé je sledovat, v jakém poměru oněch dvou přísad jsou jednotlivé skladby namíchány a na kterou stranu se pak naklání celkový dojem z té či oné písně. Krapet mi to připomíná období na počátku milénia a desku Break the cycle, nebo jejich kolegy Creed, které jsem toho času taky občas protočil v přehrávači. Už třetí Failing je poměrně pomalá a jaksi melancholická záležitost poskládána podle zaběhlých pravidel o refrénu a sloce. Naproti tomu je čtvrtá Wannabe poměrně syrovou jízdou vracející se duchem do počátků bandu, u které se občas nemůžu ubránit dojmu (zvlášť v rapované části, za kterou je snad zodpovědný Snoop Dogg), že poslouchám staré Korn. A jede se dál a poměr stran se opět obrací, protože přichází pátá Throw it all away a to je slaďáček s hutnějším pozadím jak vystřižený z předešlých desek, fanynky brečí, křičí a šílí, aby hned v zápětí vášnivě objali svého drahého s představou Aarona Lewise před očima. Tohle Staind prostě umí, neberu jim ani notu. Bez objímání kohokoliv jedu dál, poslouchám a přemítám. Skladby plynou, stále podle stejného receptu, poslouchatelně, přístupně a moje rozpoložení se nedá nazvat ani únavou ani bezvýhradným nadšením, snad s výjimkou osmé Now, která šlape prostě výborně. Exkurze deskou je zakončena poslední skladbou Something To Remind You a to je opět medová lázeň pro všechna zhrzená srdíčka krásných dívenek, takový ten pomaláček na závěr. No, obešel bych se bez něj.

Staind na nové desce skutečně přitvrdili, i když nemám pocit, že bych se navrátil do těch syrových počátků, které jsem tak rád poslouchal ve svém -náctiletém období. Tvrdost desky je taková, aby dostála prohlášením a slibům a přitom aby stále zajišťovala plné stadiony a příčky v Billboardu. To nemyslím nijak ironicky, beru prostě Staind takové, jací jsou a rozhodně nemám touhu vyzdvihovat UG scénu pro UG sám a naopak hanět slavné kapely z podobného principu. Staind odvedli a v rámci možností odvádí slušnou hudební práci a zároveň se u toho chtějí líbit. S novou deskou nemám problém a určitě se k ní budu vracet raději než k předchozím třem nahrávkám, na kterých to prostě přesladili.