Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Společně s cédéčkem na recenzi došlo pár odstavců textu, v němž jsem se dozvěděl něco ze života této docela mladé severočeské kapely, která si v roce 2017 začala říkat The Last Bad Day. Mám to rád. Mám rád, když si kapela dá tu práci, něco sepíše a pošle to do světa, byť ještě lepší by bylo, kdyby si před tím zkontrolovala pravopis. Troufnu si tvrdit, že některé hrubky by vás docela vyděsili vyděsily. Ale budiž, podle toho, co kluci píšou, mají maturitu teprve před sebou, a tak můžeme pořád doufat, že na poli psaného projevu ještě trochu zapracují. Já bych se toho nebál.

Na poli projevu hudebního se aktuálně prezentují svým debutním albem Shades of Depression, jehož obsah řadí k alternativnímu industrial metalu, což je narozdíl od těch pravopisných prohřešků věc, která už mě upřímně vyděsila. Možná bychom tu mohli podebatovat o tom, co si představujeme pod pojmem industrial metal, nota bene alternativní, ale nechci, aby to vypadalo jako mentorské poučování od někoho o téměř generaci staršího, který má rád kapely typu Ministry, Godflesh, Nine Inch Nails, Fear Factory, pravěkou podobu Pitchshifter nebo současné Corrections House (kteří na můj vkus už strašně dlouho mlčí). A samozřejmě celou řadu dalších různých odvozenin, u jejichž jmenování bychom tu strávili moře času. Jediné, co bych desce v tomto ohledu přiznal, je lehký, ale opravdu lehký závan Rammstein v první skladbě, čehož ale lituju hned, jak jsem to napsal.

The Last Bad Day hrají rock a žádný metal. To za prvé. Za druhé pouhé zapojení kláves do aranží industrial nedělá, stejně jako ten samý nástroj nedělá z velké spousty tzv. symfo-metalových kapel cokoliv, co by bylo byť jen vzdáleně spojeného s pojmem symfonická hudba. Ale lid chce být klamán, znáte to. V případě téhle kapely mě jako východisko napadá prostě kytarový rock (i když jsem nepochopil, co v sestavě dělají tři) nadopovaný klávesami, místy velmi dobře, místy nevkusně, což by se při velké představivosti mohlo blížit takovým HIM. Což píšu s plným vědomím toho, že od HIM znám asi dvě nebo tři skladby, které jsem zaslechl někde v rádiu. Podle mých poznámek z poslechu bych přidal ještě lehký závan gotiky a takovou malou podobnost s kapelami jako Dark The Suns, Evereve nebo asi nejvíc s Lacrimas Profundere, ale jsem přesvědčen o tom, že to je podobnost čistě náhodná a docela nezávazná.

Pokud jde o pozitiva, jedno zásadní bych měl. Kapela si je jistá, pokud jde o skladatelskou práci. Nedokážu posoudit, co je dílem čistě kapely a co výsledkem vedení Petra Skaly z Dark Chamber Sounds (mimo dalších Sebastien, Citron, Exorcizphobia,...), ale většina skladeb šlape. Mají jasnou, logickou strukturu, přirozený vývoj, jsou srozumitelné a posluchačsky uchopitelné. Především v první tři pak disponují i slušným drajvem a tahem na branku a minimálně u titulní Shades of Depression jsem dost spokojen (zkuste ZDE). Takhle to mělo jet až do konce a je proto dost velká škoda, že desce poměrně záhy dochází energie a začne se topit v sentimentálních písničkách, které mnohem víc hrají na city než na hudební nároky posluchače. Zhruba do šesté Pills s hostující zpěvačkou Renatou Galuščákovou to ještě jde unést, ale se sedmou skladbou Can Prayer Bad One Convert album definitivně propásne příležitost vrátit se k ostře laděným rockovým skladbám, k energii a posluchače mého typu ztratí. Na povrch naopak vystoupí (vlastně docela pochopitelná) naivita některých klávesových partů (Eyes), ale hlavně bicích, které jsou opravdu hodně jednoduché a někdy až trestuhodně (Destiny).

Z poslechu rovněž vyplývá jistá žánrová neukotvenost kapely, což mi ale přijde docela osvěžující a nahrávce to rozhodně přidává na zajímavosti (například hlavní motiv v sedmé skladbě). V tomto ohledu trpí především moje posluchačské preference, které by energii prvních třech skladeb nejraději protáhly na celou desku a tu sladkou limonádu nastavenou především procítěným zpěvem (mimochodem s velmi solidní angličtinou) pohřbily někam hodně hluboko. Kam se kapela posune svou další tvorbou a jakou cestu si vybere, si netroufám tvrdit s jistotou, ale pokud bych to měl odhadnout, řekl bych to asi tak, že na další desce už se mineme úplně. Otázkou rovněž zůstává, co bude s klávesami, na kterých toho na albu stojí fakt hodně a jejichž hrdý majitel Ervín Wajsar v aktuálně uváděné sestavě nefiguruje. V konečném důsledku dokážu s klidným svědomím napsat, že tenhle debut mě v některých ohledech docela zaujal a že některé jeho skladby se poslouchají fakt dobře. A že jestli je to na nějaké velké závěry nebo přísliby do budoucna, bude to pro úplně jinou cílovou skupinu. Já si dám Know How To Carry A Whip.