Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Prodigy - No Tourists

The ProdigyNo Tourists

Bhut15.12.2018
Zdroj: CD #4050538426281
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Prodigy dali dohromady desítku songů, co je pro ně typická. Bohužel se nepouštějí do odboček, nových poloh, či dalších experimentů. Je to víceméně jednoduchá, přesto funkční deska s dobrým, leč průměrným materiálem.

V redakčních ozvěnách byla slíbena recenze na nové album No Tourists od veličiny The Prodigy. Tento slib je nyní plněn, takže není důvodu k dalšímu otálení.

 

Časová prodleva mezi řadovými deskami je překvapivě krátká. Respektive v porovnání s kadencí vydávání velkých desek po roce 2000. Tedy období, které navázalo na majstrštyk The Fat Of The Land. Evidentně sklidilo minulé dílo The Day Is My Enemy velký ohlas a tak je kapela zase při chuti. Ono se není čemu divit, vždyť věci z minulého alba byly velmi chytlavé, povedené a ukázaly legendu v dobrém rozmaru. Dnešní No Tourists už trochu pokulhává a hned si rozebereme důvody.

 

Na poprvé zajisté zafunguje překvapení, že se The Prodigy ohlásili s novou porcí muziky. Minimálně já jsem to vážně nečekal a mile mě to potěšilo. Proto jsem nedočkavě vlezl do prvních hudebnin a zakoupil to černo-fialové CD s tak lákavým názvem. První poslech a říkal jsem si, jé, to je paráda, ty do toho zase dupou. Druhý poslech už ale chladl a o těch dalších lze hovořit s vodorovnými rty. To počáteční nadšení se počalo vytrácet, a to nečekaně rychle. Ano, jsou to Prodigy a poznáte je na první dobrou, ale když zároveň máte naposlouchanou starší diskografii kapely, tak si vlastně řeknete, že nic nového nepřinesli. To je vážně škoda. Samozřejmě tu nechybí několik chytlavých kusů, jasných rozpoznávacích ukazatelů jejich muziky v čele s divokými breakbeaty, ale jinak je ten jejich electro tyjátr celkem slabota.

 

No Tourists

 

Největší kámen úrazu vidím v tom, že ty písničky jedou dle určité šablony. Je to jasný model, který kapela vynalezla už někdy ve skladbě Voodoo People, či snad ještě v Out Of Space. Tedy v časech minulých a dávných. Je to klasická skladba jakéhokoliv hitu, kdy se do popředí dere prostý refrén v jasné melodice a chytlavosti. To je trochu škoda, neboť náplň alba je pak dost jednolitá. Pryč je hravost a určitý experiment. Z historie víme, že se na albech nacházely i jinačí kousky, které zněly prostě jinak než ostatní. The Fat Of The Land je tímhle protkaná snad nejvíc, ale i třeba taková Stand Up z desky Invaders Must Die je jiná a přesto perfektní. Na No Tourists nic takového neslyším a je to trochu škoda. Těch necelých čtyřicet minut pak strašně rychle uteče, aniž by člověk vlastně pochytil něco jiného, odlišného a jinak výrazného. Takže vám v hlavě bude hučet akorát tak Need Some 1. Jasně, když prolítnete seznam skladeb, tak se vám v hlavě přehraje refrén každé z nich, protože ta slova většinou jsou i v textu. Ale také si vzpomenete, že je na desce i několik otravných věcí jako třeba Boom Boom Tap, která mi přijde fakt bídná.

  

Našince by mohla potěšit druhá věc jménem Light Up The Sky, což je jedna z těch lepších písní. Na jejím samotném začátku je totiž vysamplovaný Jirka Schelinger. Snad netřeba dodávat, že hudba The Prodigy stojí i na vykradených motivech cizích věcí. Ostatně tohle byl svého času obrovský hit ve stylu skládání v elektro scéně vůbec. Vzpomeňme jen na mistra Fatboy Slima nebo na über song Mope od The Bloodhound Gang. Nicméně z repertoáru národního umělce byl vypůjčen fragment skladby Mám rád lidi z alba Hrr na ně. V originále se jedná o pasáž v čase zhruba po minutě a deseti vteřinách. Jak se k takové muzice mistři dostali, je mi záhadou, ale lhal bych, kdyby mě to netěšilo. To jen tak pro úplnost české recenze.

 

  

Co my chybí, je ta punková dravost, která byla vždycky téhle kapele tolik vlastní. Rovněž si nelze nepovšimnout, že některé modely jedou podle dávných tradic jungle výplachů, což už dnes zní dost archaicky. Jsou to sice tvrdé beaty, jsou tu jasné elektro zvuky, které jasně odkazují třeba na věc Their Law, ale nic nového se nepřináší. Konec konců proč taky - je to jistota. The Prodigy dali dohromady kupu songů, co je jim vlastní a zřetelně ukazuje jejich charakteristický rukopis. Nepouštějí se zbytečně do odboček, nových poloh, či dalších experimentů. Je to víceméně jednoduchá, přesto funkční deska. V diskografii kapely si však nestojí nejvýše, což je škoda, ale rozhodně neshnije na smetišti dějin.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

tom / 18.12.18 13:03odpovědět

souhlas, mizerná deska

Ruadek / 15.12.18 13:41odpovědět

Člověče, já to vidím jinak. Mě ta deska naopak baví víc, než ta minulá. No jasně, The Prodigy jsou pankáči, však ona celá ta jejich rave scéna devadesátek, to byl jeden ujetější cvok než druhej. A podle toho to taky teď vypadá. Hlavní mozek Liam Howlett to opět narouboval jako prase, jsou tam ozvěny starších tradic a on zvysoka sere na progresi, kterou už si jako mladíci dávno odkroutili. Já to tam vlastně ani moc nepotřebuju, tyhle parta má pro mě osobně jiná pravidla. Tedy: bez pravidel. Nejvíc mi šmakuje rozjetá věc Champions of London, prostě protože nemá brzdy. Celkový dojem z desky pozitivní, je to hodně velký retro, žádný velký experiment do míst, kam už tahle parta nepatří.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky