Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Vitur - Transcending the Self

ViturTranscending the Self

Jirka D.25.3.2025
Zdroj: CD v jewel case (#DP/061CD) // promo od vydavatele
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F730ES / TANNOY Prestige Turnberry GR
VERDIKT: Z hlediska definice výrazu se Vitur ještě hledají, ale pokud jde o provedení, je to chirurgicky přesná práce.

Letos pětiletá a loni debutující varšavská kapela Vitur patří k mladým jménům deathmetalové scény našich severních sousedů, ale pravděpodobně není zase tak velké překvapení, že hned na první dobrou přichází s poměrně silným a sebevědomým materiálem. Na něj si fanoušci museli chvíli počkat a kromě dvou předem vypuštěných singlů se první čtyři roky jejich existence obešly bez oficiálně vydané muziky, čemuž byla učiněna přítrž loni v září na žánrovém domácím labelu Deformeathing Production. Právě tam vyšla jejich první řadovka Transcending the Self, která pod ponurým a docela temným obalem ukrývá ponurý a docela temný death metal.

 

Sestava kapely je tradiční čtyřčlenná s dvojicí kytar a bubeníkem, kterého byste našli rovněž v grindcorové kapele Hostia a který podle všeho letos Vitur opustil. Obsahem, který velmi krátce přesahuje půlhodinu hracího času, je jedno intro a dalších osm plnohodnotných skladeb, které lze souhrnně označit jako death metal, ale během poslechu vás budou napadat různé další přívlastky a zpřesnění. Což vlastně není zase tak skvělá zpráva, protože to částečně ukazuje kapelu doposud na cestě s kompasem v ruce, jehož střelka každou chvíli ukazuje lehce odlišný směr.

 

Vitur band

 

Ono úvodní intro disponuje potenciálem vůbec nezaujmout, na nic nepřipravit, a ještě končí tak blbým fade-outem, že bude lepší nechat ho plavat. Následující dění je grindcorově nakřáplý, technický a docela svižný death, jaký jste už pravděpodobně slyšeli v mnoha podobných variantách, ale při soustředěném poslechu už i zde začíná na povrch vyplouvat to, co se objeví naplno až v druhé třetině desky. Díky rychlosti (zdravíme bubeníka) a zdrcujícímu tlaku se myšlenky vrací spíš do minulosti, kdy se lámal chleba mezi death metalem a grindcorem, ale už i zde jsou slyšet soudobější vlivy – podladěné, vícestrunné kytary, zvolnění tempa, houpavý rytmus. Ale těch náznaků je příliš málo na to, abychom se jimi nechali rušit od jinak výborného masakru, který u obou skladeb – The Entity a The Empty Mind – dosahuje pěti minut zkomponovaných a zahraných bez zaváhání.

 

Instrumentální mezihra Hunger odstřelí desku k dalším dvěma skladbám, jejichž naturel se oproti těm předchozím začíná proměňovat. Drtící tlak zůstává, ale jestli mě v před deseti minutami hlavou letělo jméno Suffocation, tak teď je to Vildhjarta. Brejků v tempu je mnohem víc, struny se protahují v hlubokých obloucích a muzika Vitur dostává nový odstín. Brutalita a technika je doplňována rozvahou, technickou vytříbeností a promyšleností, zpomaluje se a objevuje se něco jako náznak atmosféry (Dual Consciousness – právě tuto skladbu lze považovat za pomyslný vrchol desky). V této části alba už je naprosto jasné, že Vitur nejsou žádný old-school a že vrhat se do něčeho po hlavě není jejich styl. Určitě bych neplýtval přívlastkem progresivní, ale technický a zodpovědně sestavený death metal zvládají skvěle.

 

 

Přitom ani v náznacích neopouští brutalitu a po další mezihře přichází silně abrazivní a asi nejdrtivější skladbou Only Vacuum Remains, u čehož mě napadá, že je vlastně moc dobře, že jim ani před koncem desky nedochází dech a trumfy v ruce. Nepolevuje se, nezaplňuje se prostor vycpávkou a nic se neslevuje z nastavených standardů. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc mi to přijde potěšující, byť můžeme pochybovat, hledat inspirace a předlohy a určitě jich najdeme spoustu. Vitur neobjevili neznámý světadíl ani doposud nepopsaný list v metalových učebnicích, ale jejich deska, tak jak ji předkládají, je za mě velmi sebevědomá, složená a zahraná se zručností, s níž se u debutních nahrávek nesetkáte často. Varování ohledně velmi ostrého a krvelačného zvuku je myslím zbytečné, kdo by zde hledal něco pro audiofily, hledal by samozřejmě marně.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jan2001 / 17.8.15 19:15

Tuhle recenzi psal asi nejaky spatne slysici clovek, ktery neumi ocenit kvalitu. Album je velmi povedene.Vznik nazvu Ales vysvetlil dva mesice pred vydanim. Texty jsou velice zdarile, az na titulni song Anebo taky datel, ktery je trochu jednodusi. Song Hlad je prvotridni. Pisnicku takove kvality jsem dlouho neslysel(z ceske tvorby). Obal alba je trochu odlehceny, ale povedeny... Prekvapil me autoruv nazor na vztah Alese k Dymytry a J. Urbanovi ml. , Ales loni v nejakem rozhovoru rikal, ze za jizdy autem si rad poslechne Dymytry a navic J. Urban hral pred par rokama v Alesovim Abbandu. Mne je sice jenom 14 roku, ale rock a metal poslouchám od deseti roku, takze si myslim, ze alespon trochu uz o tom mohu vedet.....

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky