Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

One-man projekt, chcete-li kapela, Woe Bather už svou premiéru na Echoes měl – a to přímo v rámci seriálu Kaple. Konkrétně v díle číslo 18, kde jsme se rozplývali nad krásou alba Oh Achlys, Please Love Me Once More. Jsem rád, že The Hermit (to je onen „one-man“ člen) nezahálel a nachystal dílo, které je zas o kus dál. Novinka jménem Swallowed By The Chains Of Spirit Loss je totiž úchvatná. Kdybych nerazil pravidlo, že se kapely v Kapli neopakují, začlenil bych tohle povídání tam.

Masakrem je už samotná stopáž této nahrávky. Pět ze sedmi skladeb přesahuje hranici deseti minut, což samo o sobě naznačuje, že si máte vyčlenit dobrou hodinu na poslech. Ale odměna přijde vyloženě sama – tedy za předpokladu, že jste nakloněni syrovému black metalu, ostrému jako břitva, špinavému jako politické svědomí, a přitom podmanivému okázalou krásou a majestátní uhrančivostí.

Stačí první dvě minuty úvodní, zároveň titulní skladby – a jsem pryč. Pryč myšlenkami, pryč od všeho, co mi v onen okamžik zahlcuje mysl. Možná je to trapné popisování nějaké nálady, ale já to tak prostě mám. Je to totiž ten black metal, který mám rád. Svižný, řízný, chytlavý, zastřený, ničivý – a přesto hypnotický. Podobné dojmy jsem měl i z alba Stella Pandora od Arkona. Tady se sice hraje na podobnou náladu, ale jiným způsobem. Je mi úplně jedno, že vokálu není absolutně rozumět, že se tříští ve vlastním hluku a nemilosrdně nahalovaném efektu. Cítím v tom záměr, byť je to z hlediska řemesla a zvukového signálu zločin. Nějak mi to tady prostě sedí.

Jedna z pomocných berliček a tagů, které jsou k nahrávce lepeny, je „atmospheric black“ nebo „melancholic black“. A je to tak určitě v pořádku. Nehledejte v tom, prosím, nějakou nabubřelou pentli navázanou na snahu o vnímavě založený muzikantský směr. Tady ten element skutečně dýchá. Kytara tu opravdu kouzlí báječné harmonie a dokáže vedle snových nálad vystrčit i ostrý riff, který se zabodne jako nůž do ledviny. Líbí se mi fakt, že na jednom motivu nestojí celá skladba, ale střídá se tu hned několik úrovní a momentů. Jsem nadšený, jak lehce se zachází s tempem, které ostatně převládá ve středním pásmu, což umocňuje onen šlapavý dojem a onu zamyšlenou auru. Ale rozhodně v něm nesetrvává pořád.

Určitě se může dostavit pocit, že se to přejídá a přespříliš hrne přes sebe. Já ho sice ještě nedostal, ale dovedu si představit, že to na někoho může působit tímto dojmem. Přeci jen jde o náležitě masivní lomoz, který nějakou výraznější obměnu přináší teprve až s pátou skladbou. Do té doby jede hudba v příkladném ataku a udržuje tep ve svých pravidlech, neboť udává intenzitu a hloubku celkového dění. Chce to určitou dávku tolerance a bez pochyby silnou náklonnost k žánru. Tedy k jeho hrubé podobě, k jeho kořenům, k jeho podstatě. Nejde jen o hudební zaměření, ale i o určité impulsy, které taková hudba okolo sebe vysílá. Možná tu plácám nějaké bludy, ale já v takových nahrávkách prostě hledám zakódované harmonie nějaké nezemské podstaty. Nemohu si jinak vysvětlit tu žhavou euforii, kterou při poslechu prožívám. Je to pronikání nějakých neviditelných rovin, které lahodí mým vlnám a kmitočtům. Prostě mi to sedí.

Výše bylo zmíněno, že jistá, respektive výrazná obměna přichází až s pátou položkou. Tou je skladba As The Hermit Weeps Alongside The Resaca. Mně tahle skladba svým rozpoložením silně připomněla někdejší drnkačku My Name… od Root. Má totiž takovou zvláštně ponurou náladu, přesto je z ní cítit jakýsi agallochovský náboj. Možná spíše bathoryovský teda. Ale prostě je to něco, co vás najednou vytrhne z onoho snění a přenese… vlastně zase do jiného snění. Je to velice zajímavý, efektní prvek, který je tu tak zvláštně vklíněn mezi bzučící kytary, aby tělu i duchu dopřál drobného odpočinku. Následující skladba vše uvrhne zpátky do letícího projektilu – a koloběh masakru začíná nanovo. Perfektní.

Ne však na dlouho. Poslední závěrečný kousek jako by chtěl z desky vylétnout. Je to další odbočka, tentokrát k pomalejšímu vyznění, a téměř až do doom-metalové plochy. Vlastně jde o výborný závěr jinak solidně ždímající muziky. Má to spád, charakter, smysl. Má to všechno, co silná deska potřebuje. Tohle dílo (míněno album jako celek) se mi zarylo do hlavy opravdu silně.