Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Wolves in the Throne Room - Celestite

Wolves in the Throne RoomCelestite

Victimer28.7.2014
Zdroj: flac / mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / JVC UX-H330
VERDIKT: Nenápadité, prázdné experimentování měnící tvář flanelového lesního života v epizodu Star wars spuštěnou na videohře. Končíme prosím, tudy cesta nevede.

Jak řekli, tak udělali. Vlčí synové lesa dopředu proklamovali, že jejich další dílko bude v ryze experimentální rovině, bez kytar, bez borůvčí omotaného kolem krku a bez sekery zaražené do špalku. Na špalek by ovšem měli nyní klást svou hlavu samotní protagonisté rodu Weaverových. Nějak to totiž nedopadlo...

Přiblížit děj nového alba "Celestite" nebude složité. Nic moc se na něm zkrátka neděje. Hudebně se díky němu nacházíme někde na pomezí ambientu, snové elektroniky, epické bojůvky a sklíčené temnoty. Vše sebou navzájem proplouvá a byť to byl nápad celkem zajímavý, výsledek takový jednoduše není. Je to jen takový povlak původně odvážné myšlenky. Do nitra nečeho bohatého na příběh, na kolotoč fajnových motivů nebo do útoku na představivost, se bohužel nejde. Na nahrávku jako takovou jsem se těšil a také od ní očekával poněkud zajímavější story. Teď mám pocit, že Wolves In The Throne Room šlápli tak trochu do lejna na kraji vlastního lesa, kde pod vlivem učinkování nasbíraných bylinek tupě hleděli do hvězd, a na zpáteční cestě domů zapomněli svou botu náležitě očistit. V jejich revíru to nyní páchne, ale hlavně tím, že se pořád bez jakéhokoliv výrazu tlemí směrem nahoru a realita jim jaksi uniká. Tedy ta pravá nefalšovaná, lesní.

 


Nejzajímavějším kouskem nové sbírky mezihvězdného lelkování je bezesporu skladba "Initiation at Neudeg Alm", která zazněla už jako předváděcí kousek ještě než album vyšlo. Aspoň díky ní mám konečně pocit, že se něco děje. Jean Michel Jarre jako by zbloudil na statek obou bratrů, přitom dostal sekáčkem na maso a rázem se ocitl pod tlakem dronujících (ne)rytmů. Sem tam se probírá z mrákot a ještě cosi preluduje, ale zdá se to být marné, rána se asi nedožije. Ale jak říkám, aspoň se na dvorku vedle odložených zemědělských strojů něco děje. Zbytek songů je víceméně nuda.

Čekal jsem víc odvahy a hlavně víc umu. Jak vidno, chlapci to v sobě tak úplně nemají a na výsledku je to bohužel poznat. Další album bude třeba znovu umazat od ostružin a hlavně od kytar. Děkuji předem za projevenou vděčnost. Dnes jsme ve společnosti prázdných výkřiků směr nekonečno, ale místo bádání po jeho neohraničeném prostoru jen tak poskakujeme na střeše vlastní stodoly opilí dojmem, že když natáhneme ruce, jsme strašně vysoko a ještě víc nedotknutelní. No nic, jdu si lehnout do trávy a pustit si "Two Hunters".


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

dakh / 10.9.16 18:01odpovědět

pôvodne mal byť Celestite bonusovým cd k Celestial Lineage....

Bodin / 6.8.14 12:46odpovědět

Je smutné, že musím s recenzí souhlasit. Hromada nudy. Těžko odhadnout co chtěli tímto albem Wolves říct.

Coornelus / 30.7.14 11:06odpovědět

Jednim slovem - sračka. Kdyby to nevyšlo pod timhle legendárnim názvem, neštěkne potom ani pes.

Jirka D. / 29.7.14 17:03odpovědět

Kopec nudy, který s rezervou trumfuje poslední kooperaci Ulver a Sunn O))). Delete a nikdy více.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky