Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  ROZHOVORY

zpátky na seznam rozhovorů
Zdeněk Neusar

Zdeněk NeusarMuzika je pořád moje láska

Victimer15.7.2013
Zdeněk Neusar je člověk mnoha aktivit. Také je to člověk, kterého jsem chtěl oslovit už mnohem dřív než dnes. Ne, my dva se neznáme, ale znal jsem jeho tištěný zine Morphia a rád si ho kupoval. Registroval jsem jej také jako managera kapely Sad Harmony a hlavně jako organizátora nadžánrového festivalu Beseda u bigbítu. Je fakt, že potom jsem trochu povolil a spousta věcí mi unikla. I o nich se dnes Zdeněk zmínil. Projděme se tedy spolu s tímto pánem jeho dávnou i nedávnou minulostí, dny současnými a mrkněme také na chystaný jedenáctý ročník Besedy.

Ahoj Zdeňku! Jsi člověk, který se kolem hudební scény pohybuje už hodně let. Nemohu jinak, než se zeptat na úplné začátky. Startoval jsi svůj zájem o muziku na metalu, nebo mu něco předcházelo a on byl jen jednou z etap?

 

Těžko říct, zda to byly hodiny akordeonu na nižším ročníku základní školy, jejichž význam jsem na podiu jako amatérský muzikant docenil až po letech, nebo dlouhé a vášnivé poslechy otcova kazeťáku s Beatles, Johnny Cashem a Karlem Krylem. Jisté ale je, že láska k hudbě povstala ještě dlouho předtím, než mně vyrašily vousy. A přestože revoltující období od cca patnácti do zhruba pětadvaceti bylo nejvíc sevřeno metalem, ryze metalový fanoušek jsem vlastně navzdory všem vnějším znakům nikdy úplně nebyl. Anathemu nebo rané My Dying Bride jsem miloval stejně jako Beatles nebo jen o pár roků později Massive Attack, Portishead, Milese Davise nebo Ivu Bittovou. Žánr jako takový pro mě nikdy nehrál zásadní roli…

 

Podíváme-li se spolu k tvým minulým aktivitám, nemůžeme minout plátek Morphia zine. Vzpomínáš na ty časy s jistou nostalgií? Zkus mladším jedincům, kteří Morphii nezažili, tento tištěný zine přiblížit.

 

Byla to krásná doba, v závěru s cca padesátkou dopisů týdně, nezřídka z takových destinací jako Brazílie, Ekvádor nebo Jižní Korea. Nehledě k tomu, že mě ty žurnalistické začátky a vše, co s tím souviselo, dost zásadním způsobem nasměrovaly do dalšího života. Byla to doba koncertů a činorodého fungování v „metalové komunitě“. Musím se dnes smát, když si vzpomenu, jak na Festival senzitivních duší, který jsem pod hlavičkou Morphie dělal v Ratíškovicích na Hodonínsku, přijel vedle bezmála čtyřech stovek platících taky plný autobus družby chtivých fanoušků kapel Bizarre of Brutality a Useless Sacrifice z Humenného. Paráda!

 

V rámci zinu mě bavilo k věcem přistupovat jinak, nesoustředit se jen na muziku, ale předávat čtenářům i střípky z psychologie nebo filozofie, a to míchání zdánlivě neslučitelného mě dodnes baví i v jiných oblastech života. Každopádně zpětně na většinu svých tehdejších horečnatých příspěvků pohlížím s širokým úsměvem. Inu, začátky…

 

Jak dlouho jsi tenkrát dával dohromady jedno číslo a jakým stylem takový zine tehdy vznikal? Asi hodně lepení a kopírování, že ano?

 

Každé číslo vznikalo tři až šest měsíců, poslední avizovaná třináctka po několika vynucených odkladech zhruba rok. Rozhovory nejprve klasickým dopisem, později s pomocí diktafonu, začátky na 286tce, skenování klasických fotek a ručně speciálně pro zin kreslených obrázků, zpočátku lepení a xerox, později už regulérní tiskárna…

 

Kolik čísel Morphia zinu nakonec vyšlo? Pamatuji se, že k poslednímu, jehož vydání se tehdy blížilo a objevily se i nějaké upoutávky, nikdy nedošlo...

 

Čísel vyšlo dvanáct. Ohlášená, ale nakonec už nevydaná třináctka, měla mít barevnou obálku, už podruhé profesionální sazbu, 120 stránek a náklad minimálně tisíc kusů. Až na dokončení grafiky bylo úplně hotové, jenže se mně na jeho vydání nepodařilo najít z dnešního pohledu mizerných pětadvacet tisíc. Ty mně původně slíbil tehdejší grafik a investor v jedné osobě, jenže pak je neměl… a já po všech těch opakovaných příslibech, odkladech… a po asi už pošesté přepsaném editorialu… nenašel sílu to dotáhnout. Ještě dlouhou dobu jsem pak ten smutek nosil v sobě. Kapitola zinu se tím definitivně uzavřela, já o něm pár let raději ani nechtěl slyšet… a hlavní energii jsem vrhnul do pořádání koncertů a festivalu v Tasově. Znovu se mi to otevřelo až předloni na výstavě BigMag od Michala Nanoru, kam jsem poskytoval svou sbírku fanzinů a měl malou přednášku. Všechno jsem si to po tom desetiletí mohl vnitřně konečně trochu dořešit…

 

Pokud si dobře vzpomínám, fungoval jsi také jako manager kapely Sad Harmony. V čem spočíval tvůj hlavní úkol, v domlouvání koncertů a propagaci do větších časopisů? Podílel jsi se také na vzniku prvních dem "Devoted to Sirens" a "Astray"? Dodnes je mám díky Redblacku doma... 

 

Pokud je člověk ve svém oboru univerzální, věci může mnohem lépe propojovat a kombinovat. Máš-li rád muziku a začneš dělat zin, je to už jen krůček od toho začít pomáhat kapele, organizovat koncerty nebo vést distro. Sad Harmony a jejich původní frontman Skuny (dnes Shatoon ) je můj kamarád už od střední školy. Oba jsme byli počátkem devadesátek absolutně u vytržení z nástupu doom metalu. K reálné spolupráci a podpoře ale došlo až poté, co jsem Sad Harmony v roce 1998 slyšel na tehdy pro mě ještě prakticky neznámém festiválku Beseda u Bigbítu v Tasově, který organizoval šikovný zvukař Staňa Valášek. Tento okamžik byl dalším zásadním zlomem v mém životě, protože Staňa, který právě v Lipově zakládal Šopu, na fesťák už neměl čas – a Beseda tak už od dalšího roku probíhala plně pod mou taktovkou. Pro Sad Harmony jsem pak až do vydání jejich třetí desky svépomocí zajišťoval booking, média a turné ke druhé a třetí desce.

 

Spolupracoval jsi v rámci pomoci kapele také s okolními nahrávacími prostory? Takové studio Shaark platilo už tenkrát za vyhlášené, postupem času zase jezdilo víc a víc kapel nahrávat do Lipova za Staňou Valáškem...

 

Pocházím ze Bzence a v sušárně naší bytovky nějaký čas zkoušeli i Lagovci s thrashmetalovým Terminatorem. Na kulturáku pak kromě studia v polovině devadesátek byla skoro jako v polském Těšíně zásobená metalová prodejna, a v neposlední řadě se nějakých dvě stě metrů od mého bydliště konal festival Attack of Fire. Všechny ty „hašišáky“ jsem tak měl už od konce základky doslova před očima. A jasně, za Pavlem a Peťou do studia jsem se tu a tam zastavil, vždyť tam nahrávala řada kamarádů. Ty nejpeprnější historky ala nahrávání Kärgeräs od Root jsem ale naštěstí znal jen z doslechu.

 

A co vztahy s ostatními zinaři té doby? Jak se ti spolupracovalo např. s Payem, Unblemished nebo In Deed Hell? Vídáte se s některými lidmi okolo i dnes?

 

Měli jsme se rádi a respektovali se. Nešlo jen o Paya, Kapina nebo Deathera, ale taky Marka ze Silence Diary, Petra z Parambuchy, Libora z Minas Tirith, Miloše z Loss of Sanity, a řadu dalších. Vyměňovali jsme si zkušenosti a s některými si navzájem vypomáhali i s distribucí. Nejčastěji se dnes vídám asi s Petrem Korálem a Bohoušem Němcem, kteří mě střídají po vysílání Velké Sedmy v Radiu 1, s několika dalšími jen tu a tam. Nic naplat, na Brutal Assaultu jsem byl naposled snad před devíti lety a z festivalů jsem si letos odfajfkoval zatím jen Primaveru a po trenčínské Pohodě a Besedě končím. Děti jsou malé a potřebují mě spíš doma.

 

Snažíš se sledovat dnešní úroveň webzinů, které tištěné ziny postupem času vytlačily? Měl jsi někdy tendenci pokračovat s Morphií právě touto formou? Podílíš se dnes svými příspěvky na chodu některého z webzinů?

 

Jedním očkem to pořád monitoruju, nedávno ještě i v rámci hlasování do Břitvy. Dost se mi líbí třeba přístup Viktora Paláka a Aardvarku , kam jsem i něco málo přispěl. Sám jsem pak průběžně uvažoval o lecčem, ale promotérské a festivalové aktivity nakonec zabraly většinu mého volného času. Za Ovse a Apačky jsem ale ještě poměrně aktivně přispíval na Freemusic a před nedávnem jsem v rámci X Production podílel na rozjezdu hodnotícího serveru Xplaylist . Ještě větší profesní i životní zkušeností pro mě ale byla redaktorská a editorská práce pro magazín C&V Style , který jsem dával dohromady pro X Production. Měl jsem díky tomu možnost dělat interview se zajímavými lidmi napříč mnoha obory, od top businessu, přes medicínu, vinařství, gastronomii a média až třeba k modelingu. Když loni práce na magazínu skončila, klukům z Kytary.cz jsem kývnul na vedení internetového magazínu pro aktivní muzikanty Frontman.cz … a pak je tu ještě moderování Velké Sedmy v Radiu 1 a příležitostné píárko pro kapely, které mám rád. Dost času jsem v loňském roce strávil třeba se Zrní, letos trochu pomáhám brněnskému projektu Mucha a v roce 2014 mě čeká kolotoč kolem nových desek Midi Lidí a Čokovoko. Přestože mě v rámci hlavního pracovního poměru po odchodu z labelu živí dočasně znovu státní správa, muzika je pořád moje láska. Už za pár měsíců může být všechno zase jinak…

 

Zmínil jsem svého času hodně aktivní label Redblack. Zajímalo by mě, v čem byla tvá hlavní úloha, pokud jde o spolupráci s tímto labelem, potažmo agenturou X Production? Trochu se ztrácím v tom přerodu z Redblack na X Production, nebo možná propojení... usnadníš mi to?

 

Komunita spřátelených kapel kolem Redblacku byla počátkem nultých let neuvěřitelná. S Tomášem Prekem se známe už víc než patnáct let, zpočátku díky zinu, později o úroveň výš díky cédéčkům Sad Harmony a Dying Passion a nakonec i v rámci jedné firmy. Do X Production jsem nastoupil jako šéf hudební divize a marketingu v říjnu 2009 a strávil tam pěkné tři roky. Co se týká samotného Redblacku, ten od splynutí s X Production v roce 2004, kdy se Tomáš stal zaměstnancem Trávy, funguje jen formálně. Má samostatné IČO, ale reálně je už jen sublabelem zastřešující agentury X Production, která hudbu vždycky dotovala ze své prosperující grafické divize. Mimochodem, polovinu X Production dnes vlastní tenista a sympatizant firmy Tomáš Berdych, kterého Tráva zná už z doby, kdy trénoval tenis…

 

http://img7.rajce.idnes.cz/d0702/4/4315/4315668_a6929f3bd3d68f9eff483dee1ffaec58/images/ahmedaspol._Primavera2013.jpg?ver=0

 

Mnoho let se také podílíš na letním festivalu Beseda u Bigbítu. Jde i v tomto případě zavzpomínat na úplné začátky?

 

Začal jsem sedmým ročníkem v roce 1999, kdy jsem převzal štafetu po Staňovi Valáškovi… a z jednodenní akce pro cca tři stovky lidí se mně ve spolupráci s řadou dalších obětavých pomocníků podařilo vybudovat festival, který se už neztratí ani v nadnárodním kontextu. Dlouhou dobu to byla pohoda… a splnění snů ve formě vystoupení Erika Truffaze v roce 2008 a o rok později získání prvního visegrádského grantu. Jenže pak přišla rodina, děti... dlouholetá únava a přirozená snaha vedení festivalu předat někomu, kdo by dokázal zhodnotit a rozvíjet jeho náboj a současně ctít nastolený směr a étos. Za největší úspěch dnes považuju to, že Beseda i beze mě za kormidlem žije dál. Od roku 2011 ji vede Tomáš Ševčík a já přes dílčí přesahy funguju už pouze jako jakýsi supervizor a kurátor hudebního programu.

 

Jak moc se postupem let měnil / rozšiřoval areál festivalu?

 

K výraznému vylepšení došlo vlastně jen v oblasti prostorového uspořádání, využití profesionálních hudebních scén a dalších dnes už nezbytností. Co do počtu lidí se Beseda už deset let nezvětšuje – návštěvnost souhrnem cca dvě tisícovky lidí je pro udržení osobního charakteru akce naprosto vyhovující. Naším cílem je udržitelný rozvoj festivalu s co možná nejkvalitnějším programem a vysokým standardem služeb, genius loci tasovského Topolového hájku se postará o to ostatní. Klíčový pro vývoj Besedy byl rok 2002, kdy byla poprvé dvoudenní, rok 2007, kdy jsme si poprvé vyzkoušeli dvě scény, a rok 2009, kdy nám poprvé vyšel visegrádský grant. Právě ten nám pomohl zachovat si nezávislost a dodnes udržet přátelské ceny.

 

Kolik lidí dnes tvoří tým Besedy?

 

Základní tým tvoří třináct lidí z našeho sdružení Žebřiňák, jehož založení jsem po několika letech organizačního punku inicioval v roce 2004, přičemž největší a nejdelší krajíc práce spojený s dramaturgií děláme zhruba devět měsíců ve čtyřech. Těsně před festivalem ale realizační tým a jeho výkonnost výrazně narůstá a šplhá se až ke stovce dalších dobrovolníků, bez nichž by festival v této podobě nikdy nemohl fungovat. Po všech těch letech je Beseda už skvěle promazaný stroj…

 

Za dobu svého fungování festival vyrostl, ale zůstala mu ona dobrácká, domácí atmosféra. To je myslím kolikrát důležitější než počet návštěvníků a vypitých piv, vnímáš to stejně i z pohledu pořadatele?

 

Na první beseďácké plachtě z roku 2001 byl obrázek domečku s kouřícím komínem a v něm dvou navzájem se bavících hlav. Vnímám to jako synonymum rodiny, přátelské atmosféry a vzájemné komunikace. Tyto znaky Besedě zůstaly dodnes. Je to festival pořádaný pořád hlavně pro radost a bez ambicí na něm nějak vydělávat. A ten osobní vklad a poctivý přístup je myslím patrný na každém kroku. Beseda je interaktivním prostorem, ve kterém nic není nemožné a kde se všichni mohou cítit jako doma…

 

Na jaké rozptýlení se kromě nadžánrových hudebních interpretů může příchozí těšit? Vím, že nejen hudbou je tento festival živ...

 

Mimo tradičního koupání u splavu se letos návštěvníci v rámci tradiční Apollónovy návštěvy můžou těšit na multimediální projekty Tomáše Vtípila a Jiřího Suchánka, punkový kabaret dua Sitcom, šamansko-genderový večírek performanční skupiny Pro Foro Interno nebo krátké animované filmy Martina Bůřila. Svá díla v autorském čtení přednesou Tomáš Lotocki, Luboš Vlach a Jan Lamram, chybět nebude kyjovský pábitel Martin Forman ani svérázní umělci Oldřich Bystřický a Václav Peloušek.

 

Kolik času zabere chystání na podobnou záležitost, nebo spíš, jak moc dopředu je třeba kalkulovat a začít přípravy? Kdy např. začínáte oslovovat první kapely? Vše se asi odvíjí od individuálních potřeb, zda je někdo na turné, nebo přijede zahrát speciálně jen sem...

 

S prvními plány začínáme už po zářijovém vyhodnocení předchozího ročníku, ale aktivnější práce na dramaturgii začíná až úderem ledna. Muziku ale sledujeme po dobu celého roku a v tuto chvíli už třeba máme na 22. ročník domluvené portugalské Paus, kteří nás v květnu sejmuli v Barceloně. A kolik to zabere celkově? Každoroční festivalový balíček zahrnující dramaturgii, propagaci, přípravu technického zázemí, fundraising, koordinaci kapel, dodavatelů, partnerů a dobrovolníků, přípravu a vyúčtování grantu a další papírování… včetně týdenní makačky na místě, je záběr na v součtu pěkných pár tisíc hodin. Jen málokdo vně celého dění si ten kolotoč dokáže představit. Že to všichni z týmu dělají ve svém volném čase a bez nároku na honorář považuju za malý zázrak…

 

Nebude nic lepšího, než se rozloučit pozvánkou na letošní ročník. Čím nás letos Beseda u Bigbítu potěší?

 

Nikdy jsme se nebáli investovat do méně známých jmen, kterým věříme. Máme radost, že se nám podařilo získat britské The Pineapple Thief, kteří v Česku ještě nehráli, nebo temné maďarské elektroniky Volkova Sisters. Pěknou bluesovou jistotou budou Dave Herrero & The Hero Brother Band, elektronickou zase polští Napszyklat a v rámci československé scény jsme věřím dali dohromady reprezentativní kombinaci toho nejlepšího, co teď u nás máme, namátkou WWW, Zrní, Kyklos Galatikos, Esa z lesa, Ravelin 7, Nylon Jail, Bratři Orffové, Midi Lidi, Boris Carloff, Kieslowski, Peter Lipa, Mucha, Superego Kid, Never Sol, Kapitán Demo, Wild Tides nebo Nvmeri. Na místě to pak letos jako festivalový důchodce mám už podruhé bez práce. Tož se těším, jak si zas vezmu litr slivky a pořádně si to se všemi užiju…



  DISKUZE K ROZHOVORU

zrušit

Reagujete na komentář

hyenik / 30.3.14 16:52

mala ukazka jak mělo vypadat to mýtické 13.číslo Morphia zinu http://sd.euweb.cz/zajimavosti/morphia1.html

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

hyenik / 30.3.14 16:52odpovědět

mala ukazka jak mělo vypadat to mýtické 13.číslo Morphia zinu http://sd.euweb.cz/zajimavosti/morphia1.html

stygian / 19.8.13 10:53odpovědět

tlieskam Victimerovi za snahu priniesť po takmer 15 rokoch informácie o zaniknutom kulte Morphia... bol to jeden z naj fanzinov, aký sa mi vtedy na našom území dostal do rúk... Zdeňkovi držím v ďalšej práci palce

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky