Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Caïna - Setter of Unseen Snares

CaïnaSetter of Unseen Snares

Victimer1.2.2015
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC
VERDIKT: Caïna umí vypustit včely do lesa, nesvatě je následovat a promlouvat v ryze černouhelném dialektu. Tak půlky k sobě a rychle z lesa ven, hříšníci!

Komu se nelení, tomu se zpravidla zelení, ovšem v případě posledního počínání pana Curtis-Brignella může tato bohulibá činnost vést k barvě nejtemnější, tedy černé. Předpokládaná bohulibost je rázem také ta tam, neboť směřování alba "Setter of Unseen Snares" je povětšinou vedeno trajektorií black metalu. Nesmírně aktivní člověk, tenhle Curtis. A v průběhu jara loňského roku si vzal do hlavy, že ten nový bude dobré zahájit půlhodinou provokací na téma "primitivní black a sem tam ještě něco". Ono by to bez drobných pohledů ven z úlu ani nešlo, protože Caïna jsou prostě Caïna a jejich laškování se styly je výmluvné. Tím drobným pohledem je myšlena těžkotonážní skldba "Orphan", která svou opulentností zabírá půl alba.

 

Podstata desky je však jinde. V hrdém zatínání pěstí, v uchopení pravé black metalové sekyry, samozřejmě s nesmlouvavým výrazem ve tváři a nezbytnou krví na rukou. Když se pak během útočení titulní skladby probudí starý duch Burzum, možná se i zpustlík Varg, pokud zrovna nepáchá zas nějaké vylomeniny, potutelně směje pod vousy. Zkrátka to tam je, ta rouhající se prostoduchost. Na všechno máme jen půl hodiny, není čas ztrácet čas. Nepočítaje mluvené intro, album přináší jen pět skladeb, které proletí kolem závratnou rychlostí.

 

 

Násilně, bez zbytečných onanií, serepetiček a hlavně věrně. K tanci a poslechu je třeba být nalazen na vlnu nehumánní obsese, krvelačně slídit po bytě a s ničím a nikým se nemazlit. Pak je najednou po všem, všude jen podivné ticho a tma. "Setter of Unseen Snares" sekne drápkem, vypustí z chřtánu síru, ale po chvilce zmizí jako pára nad hrncem. Je ovšem pravda, že materiál na desce patří mezi, co umí zaujmout a o to milejší je se k takovým vracet. A přesně tuhle činnost nové album Caïna bez přestání vyžaduje. Není to jen obyčejná rychlokvaška, ale slušně kreativní black s trochou přidané hodnoty.

 

Vedle dokonalé proměny projektu v černozemní akt, je zajímavostí alba účast několika hostů. Postupně se prostřídají vokalisté Laurence Taylor (jinak atmoblackoví Cold Fell), mnohem známější tvář v podobě Vice Martyra (Hateful Abandon) a Michael Ribeiro (Lifedeceiver). Co dál? Dál už asi nic. Kdo má rád black metal, nechť se po novince Caïna podívá, bude mu pár minut dobře po těle. Kdo raděj zajde do kostela, ať tam svůj pobyt pro jistotu o půlhoďky prodlouží a vyhne se té krátké vichřici venku.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky