Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dead Cross - II

Dead CrossII

Jirka D.6.12.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps) / promo od vydavatele // zlatá 12" gramodeska (# IPC248LP)
Posloucháno na: Nagaoka MP-110 / ProJect XPression III / ProJect Phono Box SE II pre-amp / PrimaLuna Prologue One / Tannoy T225 Mayfair
VERDIKT: Velcí kluci se baví a jsou ještě lepší než minule.

Na tuhle desku jsem se těšil opravdu hodně. Dead Cross mě svým debutním albem převálcovali jako v tehdejší době máloco nového a jestli snad máte pocit, že je to jenom proto, že jakožto starý fanoušek Faith No More držím na Mikea Pattona, tak jste vedle. Nebo částečně vedle, protože Patton v tom hraje roli samozřejmě velkou, ale nikoliv jedinou.

 

Dvojka Dead Cross nám do redakce došla na začátku října a v duchu sloganů našeho jednoho estébáka politika si troufám tvrdit, že mám za sebou víc jak dva měsíce tvrdě odmakaných poslechů, kdy jsem toto album slyšel nesčetněkrát. A jestli jsem byl na začátku úplně nadšen, jsem nadšen i teď, jen se ten pohled lehce proměnil, v mezičase došel vinyl, pohled se opět proměnil a vlastně je to tak úplně v pořádku. Když jsem u toho vinylu, jeho provedení oproti jedničce doznalo přiměřeného zjednodušení, gatefold se změnil na jednoduchou kapsu s titulní grafikou, která mě zas až tak úplně nenadchla (rozhodně ne tolik jako minule), vnitřní kapsa je potištěná nejen grafikou, ale i texty v parciálním laku rozmístěném v dost šílených křivkách, takže pokud snad si je budete chtít přečíst, asi vás bude na konci regulérně bolet za krkem a částečně si poškodíte zrak. Samotná deska je cosi jako zlatá, což je taková z nouze cnost, protože černá, kterou mám nejraději a kterou bych si za normálních okolností samozřejmě koupil, v nabídce není.

 

Dead Cross band

 

Proč se mi dvojka líbí ještě o něco víc než jednička? Slyším v ní ještě větší pohodu a radost ze skládání a hraní než před pěti lety. Patton je se svým hlasovým rejstříkem za hranicí toho, co bych si vzhledem k jeho věku a už vymyšlenému repertoáru dokázal představit. Lombardo hraje jak přímočaře a agresivně, tak složitě a skoro až do protisměru třeba vůči kytaře. A i ta kytara Michaela Craina je neskutečně nápaditá, s výborně posazenými efekty, s razancí, ostrostí, ale i smyslem pro detail. Celek je potom neskutečně barevná paleta postupů a nálad, které sahají od psychedelicky / atmosferických pasáží k jednoduchým sypačkám, přičemž spojení toho všeho je naprosto přirozené a samozřejmé. Typickou skladbou může být v tomto ohledu Animal Espionage s výborně posazenou kytarou a takovou hrou na bicí, že jednomu je dobře po těle.

 

Oproti debutu mám u dvojky taky pocit, že Dead Cross se víc rozpřáhli do stran a zapracovali na celkové náladě desky. Umírněné pasáže jsou civilnější, pomalejší a prokreslenější, ty rychlé a agresivní ještě rychlejší a agresivnější. Christian Missile Crisis si můžete vyzkoušet jako příklad toho přístupu, kdy byste protagonistům tipovali spíš osmnáct než padesát (Lombardovi táhne už na šedesát), a Heart Reformer je na tom prakticky stejně. Tady se nehraje na kompromisy a polovičatá řešení, tady se jde přímo k věci, a přitom s lehkostí a s nápaditostí současně.

 

 

Určitý posun ve vnímání nahrávky rovněž přineslo pořízení vinylu, protože tak měsíc a půl jsem měl k dispozici jen digitální soubory, které jsem samozřejmě poslouchal, kde se dalo – v autě na cestách, v práci na počítači a v podobných, poslechově spíš nedůstojných podmínkách. Gramodeska na odpovídajícím reprodukčním řetězci přinesla mnohem víc detailů, zjištění, že album obsahuje řadu stop navíc (nejslyšitelněji v úvodní Love Without Love), a taky potvrzení toho, že zvuk není vůbec špatný a navzdory jisté neučesanosti a brutálnosti vlastně docela příjemný a odpovídající té energii, kterou muzika Dead Cross vyzařuje. A ta mě na tom baví asi ze všeho nejvíc, protože všemi těmi neobratnými slovy se snažím popsat jednu zásadní věc – můj osobní pocit, že tahle muzika je bez ohledu na všechno vlastně jenom jedna velká zábava. Pro autory i pro posluchače.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Honza / 25.11.18 16:10

Ty jo, tak můj oblíbenec Paul Barker vydal nový Lead into Gold... No, vždycky jsem ho měl rád, kromě Ala zásadní člověk v Ministry. Po jeho odchovu 2003 se Ministry zhoršili (dočasně). Starý Lead into gold se mi líbí, stejně tak Paulovo projekt Flowering blight, ale už jsem to neposlouchal léta (zaímco Ministry de fakto denně). Paul byl součást skupiny USSA, což mi nebavilo, slušný songy ale byly na Paulově kolekci Fix this. No a The sun behind the sun? Ještě to nemám až tak naposlouchaný, ale už na začátku mi zarazily poměrně archaický postupy a téměř absence kytary. Deska mi celkově připadá kvalitní, super bubny a baskytara (jak jinak), ale za vysloveně skvělej song považuju jen titulní věc, jinak je to v pohodě, ale nenadchne mě to... V porovnání s poslední deskou MInistry Amerikkkant je Sun behind the sun v jiném stylu, v něčem i lepší, ale celkově horší. Pro mě tím pádem vedou Ministry i bez Paula, protože Al vydal od Paulova odchodu 6 alb Ministry, z nichž by se dala vybrat celá řada výborných songů. Ale co mě v poslední době hodně zajímá, je, že se kluci znovu zkamarádili a plánujou spolu po 15 letech psát novou muziku. Což je už léta můj sen. Al jako hlavní skladatel a Paul jako intelektuál v pozadí, kterej vytváří zajímavý zvuk a přidává do Ministry svým skladatelským vkladem takovou citovější atmosféru. No a jeho baskytara, to nemá konkurenci, hlavně na Filth pig a Dark spoon. Ale jako solitér mě Paul vysloveně nepřesvědčil, taky ten jeho nevýraznej vokál celou desku neutáhne. A ta staře znějící elektronika? Asi by byla v pohodě, kdyby tam bylo ještě něco navíc...

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky