Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
(Dolch) - Nacht

(Dolch)Nacht

Victimer24.2.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Druhý díl plánovaného triptychu alb Feuer, Nacht, Tod. Noční plazivá temnota vonící gotikou a darkwave představuje (Dolch) jedoucí na zatím nejtišší chod.

K temné německé kapele (Dolch) část redakce tíhne a může za to hlavně v roce 2019 vydané album Feuer a jeho sedm táhlých, podzemím čpících post-doomových kompozic. Feuer byla epická a okultní ohnivá jízda, slušný krok kupředu a deska co uměla zapůsobit. Psal se ale listopad 2019 a už to chtělo další ponuré povyražení. A tak (doslova) v těchto dnech kapela vydává nové album s výmluvným názvem Nacht. A co se mě týká, tak já od té doby prakticky nemám čas na poslech nějaké další hudby. Snažím se poctivě objevit co nejvíc z desky, která si po svém organizuje své noční vize a myslím, že jsem se dostal opravdu daleko. Pro úplnost uvedu, že Nacht je druhou částí plánované série alb Feuer, Nacht, Tod a je jednoduše o síle noci. Deska je věnována všem ztraceným duším poletujícím mezi světlem a tmou, v euforii i depresi. To by jako popis mělo stačit, pak už jde jenom o samotný prožitek. A ten se záhy dostaví ve velmi velkorysém balení.

 


Výraz kapely zůstává rozostřený, abstraktní a spirituálně svázaný s temnotou jako takovou. Jinak jsou však změny v rámci hudební orientace (Dolch) poměrně zásadní. Kapela až na výjimky upustila od metalového burácení a schovala svou tvář za masku jemnějšího přístupu. Nacht je směsí post-punkových ozvěn, darkwave a vlastního hudebního tvarování tmy, které nejčastěji vychází z gotiky a na ni nabalených experimentů. Pokud magie Feuer zněla dost pochodově a ostře, Nacht je víc syntetická a otevřená nahrávka. Jako by se (Dolch) snažili názorně předvést, že noc může mít mnoho různých podob. Hudba je vzdušnější, křehčí a doprovází ji neo-goticky vibrující neklid na duši. I vokály jsou éteričtější, zasněnější. Novinka ukazuje kapelu víc pokukující po hvězdách noční oblohy, než aby jen přitápěla v krbu a vegetila ve svém vlastním podzemním království.


Tuhá tma a podivná až rituální nálada kapele zůstává, to je jedna věc. Ta druhá je fakt, že ve svém vyjadřování významně pokročila a vydala svou zatím nejodvážnější nahrávku. Ve svých atmosférických chvilkách je to vlastně takový gotický shoegazing, krása i splín v jednom balancující na hraně kytarovky a elektronické kapely. No a potom je to pojetí skladeb jako takových, kdy (Dolch) stlačili jejich minutáž a nahráli rovnou dvanáct kousků místo sedmi z předchozí desky, přičemž zachovali stejnou hrací dobu. Nacht provází víc napětí, různých zvukových koláží a vzájemných propojení, než aby se dala cestou výpravnosti. O té nové album moc není. Každá píseň umí žít svým vlastním nočním životem a díky tomu Nacht otevírá hned několik možností, jak tuhle desku začít vnímat. Mám rád alba, která se drží konceptu, v tomto případě soustředěné temné nálady, a přitom nabízí vícero poloh jak tohle téma zpracovat. Tma (Dolch) je citlivá i destruktivní, bizarně uklidňující a taky trochu strašidelná. A v neposlední řadě ze sebe vydává podivuhodný druh působivé síly. Ta umí zacloumat emocemi, a to i přes kus urputnosti, který k (Dolch) také patří.


Nacht je deska, která se postupem času stane odvázanou a velmi přesvědčivou hudební verzí nočního vidění. (Dolch) na ní nepředvádí nic neslyšeného, minimálně proto, jak blízko jsou gotickému území, bodují však tím, jak sbírají a potom servírují jednotlivé střípky. Ta tma, provokující, měnící se jako chameleon, dusivá i klidná, je díky nim vážná a přitažlivá. Opravdu k zamyšlení. Když jsem zmínil pár kroků ke gotice nebo temné kytarovce, stejně jako Bhut během recenze Feuer musím uvést jistou podobnost s Chelsea Wolfe. A pokud půjdu ještě dál a přečtu si i naši první recenzi na (Dolch), je tam ta připomínka Chelsea taky. To už není náhoda. Tahle víla je svým uměleckým vnímáním temnoty natolik svérázná, že se to nabízí vlastně samo. (Dolch) ji nekopírují, ale v určitých místech jsou jako by na stejné vlně, k čemuž pomáhá i naléhavost ženského vokálu. Pak si mohou být vzájemně blízko jak v tvrdší poloze (Mercury), tak v té křehčí a emocionálnější (Into The Night). Konkrétně zde úplně stačí, když song provází jen činely, šepot a brumlající struny. 

 


Na albu je ale víc takto minimalisticky orientovaných věcí. Jsou to takové, ve kterých jsou živé nástroje potlačeny na úkor syntetiky a celkové stylizace do vod darkwave. Určitě bych mezi ně řadil I Am OK s mužským vokálem v hlavní roli, skromný úvod Lights Out, nebo povedenou trip-hopovou ulverovku Bird Of Prey. I když ta se po čase zvrhne v docela intenzivní a zvukově roztěkaný kolovrat. Jako vyloženě chytlavé, dost často gotikou ovlivněné kousky bych označil skladby Open, Tonight a také House Of Glass. V nich kapela předvádí jak dobře umí znít jako tmářská kytarovka, která se nebrodí v depresi, ale dává na první místo svou divokou povahu. Kéž by se dostaly víc mezi lidi, určitě za to stojí. Nacht je povedená deska. Bezprostřední a se zvláštním šarmem. Přímočará i experimentální procházka částí dne, kdy většina z nás tvrdě spí. (Dolch) se v rámci takto stylizovaných nahrávek mohou směle řadit mezi kapely, ze kterých jde víc, než jen mlhavý popis. Noc má své kouzlo a (Dolch) to dobře ví.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky