Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Fishartcollection - In Oil

FishartcollectionIn Oil

Jirka D.20.12.2013
Zdroj: číslované CD v papírovém rozevíracím obalu, kopie # 089
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Album „In Oil“ je příkladem toho, jak lze mizernou post-produkcí zabít nadějnou desku a vytvořit z ní neposlouchatelný rámus.

Čtveřice Fishartcollection hraje muziku ovlivněnou hardcorem i metalem, muziku ostrou, plnou složité rytmiky, kytarových breaků a povětšinou expresivního řevu. To jen tak na úvod k desce celkem neznámé slovenské kapely. Oproti tvorbě mnohých žánrově spřízněných kolegů se dočkáte jen minima melodických pasáží, převažuje tvrdost, agrese a abraze posluchače, kořeněná snad až humorným nadhledem, který se line celou nahrávkou, tu a tam se objeví a zbourá představy o kapele, která se bere nadmíru vážně. A to je milé.

 

Album je do značné míry kytarová kakofonie, opětovně tvrdící fakt, že dnešní muzikanti (upraveno - pozn. red.) jsou extrémní dříči trénující každou volnou chvíli, anebo že studio používá slušný software. Věřím v první. Z kostrbatých rytmů a rozsekaných riffů, kde pravidelnost a harmonie mají své místo až kdesi vzadu v poslední lavici, se občas vynoří zajímavě seskládaná pasáž, ať už jde o vícehlasý vokální přednes, linku foukací harmoniky, nebo zaznamenané a do skladeb naroubované promluvy (asi) členů kapely (asi) z nahrávacího studia. Tyhle zdánlivé drobnosti dělají jinak náročnou a posluchačsky nepřívětivou desku poměrně uvolněnou, hravou a kapelu ukazují v příznivém světle nadhledu a lehounké ironie.

 

Hudební agrese je náležitě doplněna snahou o symbioticky fungující zvuk (podobný pocit jsem svého času měl i z kolegů Čad) a stejně jako „Ťažký kov“ je i deska „In Oil“ zkomprimována velmi drastickým způsobem, bohužel, což samozřejmě zvedá volume alba, ale zároveň jej činí nepříjemným a v podstatě neposlouchatelným. Album jsem zkoušel poslouchat pečlivě na hi-fi aparátu a došel jsem k druhé skladbě, než jsem si přiznal, že čas chci trávit s hudbou a ne s rámusem a desku vypnul. Mohl bych dlouze psát o tom, proč toto album nepovažuju za hudbu, ale stručně: nahrávka je velmi plochá, nepřehledná, nesmyslně nastavenými kompresory sjednocená na jednu deptající úroveň. Je třeba si uvědomit, že skutečná hudba takto NIKDY ZNÍT NEMŮŽE. Při natažení do softwaru se při přehrávání ukazatel peak metru v podstatě nepohne od 0 dB, průměrné RMS je kolem -5 dB, vizualizace stop vypadají jak stolové hory... Abych to neprodlužoval, tahle nahrávka je dělaná pro mobilní telefony, poslech na čemkoliv lepším považuju za sebepoškozování.

 

„In Oil“ vyšlo na CDčku zabaleném v rozevíracím obalu z měkkého papíru, texty jsou vytištěny a přiloženy na kancelářské A4 a alespoň pro média je přiložen promo dopis sympatického obsahu bez pravopisných chyb. Celek proto působí poměrně slušně a o to víc mě pak mrzí, že jinak povedená nahrávka je degradována post-produkčními úpravami popsanými výše. Oběť doby.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky