Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Havířovské kapele Ill Crow vyšlo druhé demo už v loňském roce, ale dostávám se k němu až v těchto dnech, respektive k napsání recenze, album mám doma už někdy od zimy. Občas se prostě věci nevyvíjejí tak, jak by se na první pohled mohlo zdát ideální. Otázkou zůstává, jestli tomu je někdy jinak a jestli by to tak bylo dobře.

I když jsem v úvodním odstavci použil slova „vyšlo“, není to formulace úplně přesná a správně bych měl napsat, že si jej kapela vydala sama vlastním nákladem. Jako správné demo dnešní doby, kdy už jsou kazety zaplať pánbů minulostí, je nahrávka vyvedena na vypáleném médiu s papírkem z běžné tiskárny, který supluje funkci bookletu. Pokrok pokročil. Kromě titulní strany, která při zběžném pohledu působí dojmem pěkné přírodní scenérie, obsahuje tištěný materiál ještě jednu stranu s tracklistem a nějakými odkazy na stránky a profily kapely. Pohled detailnější mluví cosi o nejasné logice lesa „rostoucího z hladiny vodní“ (myšlenku jsem opravdu nepochopil) a absenci jakýchkoliv dalších informací, které by alespoň v přiměřené míře objasnily původ a textový obsah těch třiceti minut muziky.

Na demo celkem solidní porce minut. Do zapomenutých sfér vás uvede klávesové intro nazvané Forgotten Spheres, které může znamenat leccos a leccos rovněž uvozovat. Poslouchá se hezky, čekám, co přijde následně. Rotten Orchids From The Underworld je první plnokrevnou skladbou a v podstatě prozrazuje mnohé, s čím se posluchač během následujících minut setká. Hned v úvodu se rozehraje více méně black / heavy metalový kvapík silně podbarvený klávesami a začne svůj divoký rej s jen několika málo chvilkami oddechu. První problém, který praští do uší hned od samého začátku, je zvuk nahrávky, který dává jasně a výrazně pocítit, že posloucháme demo. Nejpodivněji zní asi baskytara, jejíž tepot mi sice připomíná Fieldyho basu v Kornech, ale do srovnání bych se rozhodně nepouštěl. Vůbec nevím, dá-li se v případě tohoto materiálu mluvit o nějaké produkci nebo mixu, ale demo je demo a je třeba to tak brát.

Výše zmíněná skladba společně s následující Bloody Witch utíkají poměrně rychle, mnohdy mi podbízí melodické motivy takových Cradle Of Filth někde z desky Damnation, ale jinak se jedná o poměrně dobře poslouchatelné záležitosti. Mírného zvolnění se dočkávám ve čtverce Desolate, kytary se převalují o poznání líněji, basa opět tepe jednoduchý rytmus a bicí dále odvádí jednoduchou práci, nic složitého se nevymýšlí. Poměrně zajímavý prvek je dost krkolomně vložen ke konci skladby, kdy se rozjede vesele skočná část jinak nevýrazné kompozice podpořená flétnou; na koncertě to musí být trhák. Pětka Battlecry je opět jedna z rychlejších skladeb, svižná, pádivá jízda, která mi ale přijde trochu zbytečně natáhlá a kompozičně neučesaná. Především onen sólový mini-výpad kytary někdy v polovině skladby podpořen tragickým zvukem trhá uši. Závěrečná Age Of Fire by ambice měla. Zajímavá skladba, s výraznými klávesami (v úvodu téměř táhnou rytmiku), povedenými, i když už slyšenými melodiemi a v součtu dobrým tahem na bránu. Celkový dojem mírně oslabuje druhý zpěv a opětovně krkolomná kompoziční celistvost, ale závěr opět podpořený flétnou je výborný, s houpavou rytmikou a dobrou atmosférou. Konec by se tedy povedl.

Máme tu dva pohledy – jeden plný mých poznámek a postřehů uvedených výše a jeden tvářící se mírně výmluvně a hovořící něco o demu. Pravda, pravda. Přesto budu tentokrát nehodný, protože se nemůžu zbavit dojmu, že z téhle desky šlo vytáhnout podstatně víc. Vyladit kompozice, ušetřit nějaký ten krejcar, zamakat na zvuku (black metalem bych to tentokrát neomlouval), vylisovat nějakých pár kousků, vyrobit slušné balení a nazvat toto dílko minimálně EP ... a pak na koncertech prosebně koukat a za kilo prodávat. Radí se to dobře, je mi to jasné.